Verneri Pohjola a jeho jazzový megafon

Verneri Pohjola a jeho jazzový megafon

zvuk
hudební úroveň
obal desky
5

Finský trumpetista VERNERI POHJOLA připravil svým fanouškům dvě velká překvapení: 1. změnil svou vydavatelskou stáj – renomovanou mnichovskou značku Act vyměnil za nevelký britský label Edition Records, na němž vydal nové, v pořadí třetí autorské album, které se zove „BULLHORN“, a to je to druhé překvapení – už tak vysokou laťku, již se svým kvartetem nasadil na předchozím albu „Ancient History“ (2012), podle mého názoru na své novince ještě přeskočil!

Výraz „bullhorn“ se dá podle různého kontextu přeložit jako „trouba“ (nikoli pečící zařízení) či „megafon“. Pohjola rozhodně trouba není (a pro přestup měl zajisté pádný důvod), ovšem jeho hudba by se rozhodně měla šířit v každičkém koutě světa třeba megafonem, když se cédéček prodává čím dál méně. Nový titul však vyšel také na LP, to jest vinylové desce, takže posluchač-fajnšmekr si přijde taky na své.

Verneri Pohjola se vyšvihl na pomyslný evropský jazzový trůn již svým debutem „Aurora“ v roce 2009. Poté se okruh jeho spoluhráčů ustálil na kvartetu, přičemž od počátku s ním hrají pianista Aki Rissanen a kontrabasista Antii Lötjönen, k výměně došlo pouze na postu bubenickém – Joonase Riippa vystřídal nyní Teppo Mäkynen. Pohjola však spolupracuje třeba s německým pianistou Jensem Thomasem (viz.album „Speed Of Grace: A Tribute To AC/DC“ – 2012), svou krajankou, pianistkou a harfenistkou Iro Haarla („Kolibri“ – 2013) a free-jazzovou legendou Wadada Leo Smithem („Occupy the World“ – 2013). Na čerstvém Pohjolově albu „Bullhorn“ pak hostují violoncellistka Lida Laine, tenorsaxofonista Jussi Kannaste a Verneriho bratr Ilmari Pohjola, znamenitý trombonista.

Úvodní skladba „Another Day“ jakoby opakovala sound předešlého alba. A tak jsem si maně položil otázku, jestlipak Pohjola během uplynulých dvou let udělal nějaký další krok, přičemž jsem ale doufal, že setrvá alespoň na dobytých pozicích…

Verneri Pohjola 'Another Day' Live

coverA ejhle! Hned v té další, mimochodem nejdelší kompozici alba (9:01) „Girls Of Costa Rica“, a za pomoci hostujícího tenorsaxofonisty, do sebe vstřebává latino-jazz. Ale nikoli polopaticky, je to spíše trhané, náznakové, žádná roztančenost, spíše vyprávění vášnivého i cituplného milostného příběhu. Verneri se vůbec jeví být emocionálně vzkypělým – v oslavu přátelství se mění následující balada s výmluvným názvem „He Sleeps, I Keep Watch“, taktéž podmalovaná vřelým tenorovým tónem. A trumpetista překvapuje znovu a znovu neotřelostmi ve tvoření tónu, místy nátiskem dosahuje až jakoby elektroakustických špinění. Vrcholu v takovém způsobu hry dociluje především v titulní skladbě (7:28). Navíc zde vystřihne své první sólo pianista – nutno však dodat, že jeho jinak doprovodná role je výrazovou pestrostí hry přímo úchvatná! Následuje nádherně gradovaná balada „In La Borie“ s trombonovým podkresem a bezmála klasickým pianem. Miniatura „This One Is For You“ představuje duetovou hru trumpetisty s bubeníkem a překypuje milostností a závěrečnou vypjatostí. Strhující svižnůstka „Nanomachines“ vychází z Dona Cherryho a Ornetta Colemana, přičemž oba sólisté (Pohjola i Kannaste) své vzory jakoby extrahují, tudíž obohacují o další (a vlastně překvapující) prvek: minimalismus! Zklidnění, a to neobyčejně niterné, poté přináší křehká balada „Ouroboros“, klasicky vystavěná, s klavírním a kontrabasovým sólem. Riffovitě svižná skladba „Cold Blooded“ skrývá refrénovitě vlezlou melodii, již si chca nechca notuji s trumpetistou a trombonistou (to se mi u současného moderního jazzu stává zřídkakdy). Se skvostnou baladou „The End Is High“ je sice konec blízko, je to poslední track alba, ale zaručeně si ji pustíte ještě mnohokrát – ten nápad s multidechy je prostě parádní! Ostatně jako celá deska…

Verneri Pohjola | 'Bullhorn' (Live in London)