Američan ANDREW BIRD (roč.1973) se na housle naučil Suzukiho metodou (to jest bez znalosti not). Až na vysoké škole si noty osvojil, a to natolik, že začal i komponovat. Věnoval se jazzu i popu, než v roce 2003 vydal přelomové album „Weather Systems“, natočené na venkovské farmě a využívající tak nejen inspirace tamním prostředím k samotné hře na housle a mandolinu, ale také specifických naturálních zvuků, tzv.field recordings (vítr, déšť, projev zvířat). Jeho nejnovějším počinem je album „Echolocations: Canyon“, natočené v jednom z četných kaňonů v Utahu.
Představuje první ze zamýšlené série nahrávek, vzniklých ad hoc na konkrétních místech v zajímavých přírodních i městských oblastech. A nejen hudebních nahrávek – budou vznikat také filmové dokumenty. Ten z kaňonu natočil režisér Tyler Manson.
A aby toho nebylo málo, tak v den, kdy album vyšlo (tj. 4.února), byla v Institutu současného umění v Bostonu otevřena multimediální výstava pod názvem „Sonic Arboretum“. Jde o instalaci výtvarníka a zvukového umělce Iana Schellera, která představuje 36 v prostoru rozmístěných reproduktorů, ze kterých se line právě Birdova nejnovější hudba. Reproduktory jsou vyrobeny z recyklovaného novinového papíru, sušených vláken různého původu, jedlé sody, šelaku a elektronických zesilovačů. Padesát minut hudby z kaňonu, experimentující s ozvěnou a dozvuky dané lokality, tak dostává další rozměr, a to v závislosti na výstavním prostoru a místě, na kterém se v tom kterém okamžiku nachází návštěvník. Výstava potrvá do 10.května.
Hudební materii, vzniklou v kaňonu, Bird ve studiu samozřejmě dále upravoval. Hlavně zapojil elektroniku, a musím předeslat, že ku prospěchu věci. Vznikla tak barevně a výrazově pestrá směs minimalismu, ambientu, romantické vážné hudby a tradičních amerických vlivů. Album obsahuje sedm kompozic. Úvodní „Sweep the Field“ (7:14) sytí základní spodní zvuk tekoucí vody (malý, ale pro pouštní prostředí kaňonu životadárný potok) a houslová hra – zprvu nesmělé ošahávání prostoru, postupně zhušťování hudebního toku a jeho tvarování v souvislosti s přirozenou ozvěnou. Následuje nejdelší track alba (10:43) „Groping the Dark“. Tady nakonec naturální zvuk ustoupí do pozadí, vystřídá jej svižný ostinátní rytmus, do něhož je zapojeno též drnkání na mandolinu, nad kterým se převalují minimalistická oblaka houslí. Ke slovu přichází elektronika, díky níž zvuk houstne, až se změní v nádherný smyčcový útvar, evokující Glassovy smyčcové kvartety. Pětiminutová skladba „Rising Water“ zdobí spodní minimalistická figura a elegické tóny svrchních houslí, ve druhé půli zahuštěných ambientní plochou. V „Antrozous“ (7:06) pracuje Bird opět s minimalismem, ale k nápaditě variované repetici přidává názvuky bluegrassu. Nejkratší, ale ambientně nejvýživnější skladbou budiž „The Return Of Yawny“ (3:47), jež se podprahově dotýká dokonce noisového soundu. Poté se v kompozici „Before the Germans Came“ (8:04) vrací zvuk tekoucí vody a akusticky bohaté, ozvěnou ozvláštněné housle v širokém výrazovém rejstříku. Posluchač se tak ocitne na výletě k romantismu i soudobé vážné hudbě. Závěrečnou skladbou „The Canyon Wants To Hear C Sharp“ album vskutku vrcholí – na pizzicatovou kaskádu se vrší další vrstvy, emocionálně odstíněné a vypjaté. Nepřeslechnutelná je i bluesová poloha. Vše směřuje k výraznému elektronickému zašpinění… Že by ekologická tečka?
Posuďte sami – celé album lze poslechnout (a film zhlédnout) zde: