Nejvýraznější osobnost naší improvisingové scény Petr Vrba se vedle loňských projektů tentokrát spojil s Francouzkou a dvěma Rakušany – vznikl tak kvartet DUTHOIT & HAUTZINGER & SCHELLANDER & VRBA. Ten na březen plánuje vydání LP (to jest vinylové desky) na berlínském labelu Corvo Records, jenž se specializuje na improvizovanou hudbu, zvěčnělou právě na tomto klasickém, znovuzrozeném nosiči. Jazzport může exkluzivně již nyní zrecenzovat toto album, které dostalo název „ESOX LUCIUS“ (t.j.latinsky „Štika obecná“). A jsem rád, že tak mohu učinit právě já.
Petr Vrba na této nahrávce hraje na svou různě špiněnou trubku a obhospodařuje též vibrující reproduktory. Franze Hautzingera jsme již na těchto stránkách přiblížili, i na tomto albu zůstal věrný čtvrttónové trubce. Zbylí dva aktéři u nás již také vystupovali, a to dokonce spolu, v duu. Isabelle Duthoit je klarinetovou a vokální virtuózkou, patřící k nejvýznačnějším představitelkám francouzského, potažmo evropského free-improvisingu. Studovala u avantgardisty Jacquese Di Donata, obdivuje ji třeba Phil Minton. Matija Schellander, nejmladší z této čtveřice (roč.81), znamenitý kontrabasista a experimentátor s elektroakustickou hudbou, umělecký partner především flétnistky Maji Osojnik, tady ale hraje na modulární syntezátor. Album „Esox Lucius“ natočili již v roce 2012 v pražském Studiu A Českého rozhlasu, a to za pomoci Michala Rataje (dnes asi našeho nejvýznačnějšího tvůrce alektroakustické hudby). Nahrávka se vyznačuje vynikajícím, krystalicky čistým a prostorově živým zvukem. A muzikanti jsou na ní neobyčejně ukáznění (ve smyslu potlačení vlastního ega ve prospěch celku), tudíž navzájem až kongeniálně propojeni. A na hudbě je to znát. Ačkoli jde o výsostně neidiomaticky improvizovanou a i jinak netradičně vytvářenou zvukovou materii, všech pět skladeb, které pětatřicetiminutové vinylové album obsahuje, získalo charakter hudebních kompozic. Cílevědomě vystavěných, a přitom dynamicky, výrazově i strukturálně neobyčejně pestrých.
Úvodní „Drop Shot“ je sestaveno ještě z neurčitých zvuků a teprve postupně se občas vyloupne čitelný nástroj, přičemž melodika je ještě záměrně neohrabaná. V následujícím „Sonnenblum“ to vrní, vzlíná, ňufá, zvuky jako z kosmu, sci-fi, pestrá dechová ekvilibristika, práce s dynamikou a strukturou zahušťováním, ohýbáním, lámáním, protínáním. „Esox Lucius“ drží pohromadě spodní proud z rytmizovaných lupanců, nad nimiž se převalují poryvy souzvuků trubky a klarinetu, další trubka je cezena skrz elektroakustickou clonu, do toho všeho se zařezávají rejdy elektronických zvuků, ostrých jako štičí zoubky. Zvuková materie pozvolna houstne, souzvuky zdrsní, nastoupí drásavá gradace intenzity. Nejdelší kompozice alba „Check Radio“ (12:18) využívá různých radiových ruchů a slepých zvukových uliček, v nichž kraluje téměř hmatatelné fyzično. Postupně masa získává rytmickou strukturu, takže se ony zlověstné elektroakustické plochy nerozpadnou a mohou se bouřlivě vznítit a proměňovat a gradovat až k noise. Řízený hluk pak v závěru vystřídá minimalistická figura a ambientní pohlazení. Album vrcholí „Precise Party“ s názvuky noise, lupanci, drhnutím, škrkáním, hučením, flusáním, trháním, rucháním, ševelením, nasáváním, brumláním, šušláním, pohlcováním, tepáním, kroucením, hroucením. Vztekem i vzdorem…
