17.ročník mezinárodního festivalu JAZZINEC v Trutnově nemohl začít lépe! Ve společenském centru UFFO vystoupil dne 4.února věhlasný americký saxofonista Bill Evans, a to se slovenským souborem Milo Suchomel Quintet. Jejich společné vystoupení se nadmíru vydařilo a rád předesílám, že Suchomel se minimálně vyrovnal svému slavnému protějšku…

Billa Evanse, odchovance pozdní líhně geniálního Milese Davise, jistě netřeba představovat. Snad bych jen dodal, že první kapelník se údajně na Evansovu adresu vyjádřil takto: „Pokud bych měl hrát na saxofon, tak bych chtěl hrát jako Bill Evans!“ Tím je, myslím, řečeno vše.

Milo Suchomel je letos Radou Slovenské jazzové společnosti navržen na prestižní Cenu Ladislava Martoníka, již od roku 1991 uděluje slovenský Hudobný fond, a to za „výrazný interpretační a kompoziční přínos slovenské jazzové scéně.“ (Připomínám, že Ladislav Martoník, jehož jméno toto ocenění nese, byl jazzový hudebník, kterého v srpnu 1968 zastřelila spojenecká vojska – bylo mu pouhých 24 let.)

Evans se Suchomelem vystoupil poprvé dva dny před tímto festivalovým koncertem, a to na jednodenním Gypsy Jazz Festivalu v Bratislavě. Ale to bylo v širší, téměř orchestrální sestavě. V Trutnově Evanse doprovodil Suchomelův kvintet, v němž lídra doplňovali kytarista Pavol Bereza, pianista Luboš Šrámek, baskytarista Michal Simko a bubeník David Hodek.

Páteř festivalového vystoupení tvořil repertoár z posledního Suchomelova alba „Jazz In the City, Vol.1“ – to znamená skrznaskrz moderní jazz, sycený fusion, groovy, bluesovým i hardbopovým feelingem. Kapela od počátku působila strhujícím, hutným dojmem, a postupně výkon všech aktérů ještě kulminoval. Oba saxofonisté střídali tenora a sopránku, každý z nich se blýskl i samostatně, ale po celé dvě hodiny, jež koncert trval, to evidentně mezi nimi jiskřilo. A Suchomel navíc dával do hry úplně všechno!

Evans hrál více melodicky, přispěl až gospelovým, typicky americkým zvukem, ale nechával se strhnout i ke krkolomnostem a vypjatostem. Jeho hra ale postrádala onu mladistvou živelnost, která naopak vybuchovala ve hře jeho protějšku Suchomela. Ta však nebyla bezuzdná, mladý slovenský saxofonista ji mistrně kultivoval (podobně jako svého času archetypální John Coltrane). Navíc mezi saxofonisty docházelo zprvu k dialogu (např.v “At Home“), posléze k souboji, ba dokonce k tenorové bitvě („Montreal“). Na pódiu zazněl i etnicky zabarvený jazz – svižný latinský v „Caribic“, či strhující, ohnivý, šavlový, zběsile balkánský „Muhara´s Dance“, který nás všechny opravdu smetl. Tady si totiž úplně každý posluchač uvědomil, jak vynikající muzikanty má Suchomel (potažmo Evans) za sebou! Jarrettovsky kultivovaného pianistu doplňoval sice živelný, ale virtuózní kytarista, rytmiku změkčoval a zároveň zhušťoval pastoriusovský baskytarista a tvrdil nesmírně talentovaný, mladičký bubeník, jenž se nebál ani cobhamovsky zatížené hry (včetně sól). Což nakonec dokázali i v široce pojatém přídavku, kterým byl legendární Davisův „Jean-Pierre“ – tady si Evans dokonce sedl i za elektrické piano, stržen energií doprovázejících spoluhráčů (bohužel se ale sólu naň vyhnul). A souzvuky Evansovy sopránky a Suchomelova tenoru lze zařadit směle mezi ty pohádkové… Takový byl ostatně celý večer v jazzovém Trutnově!

(autor fotoreportu: Jindřich Oplt)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..