27.ledna (jak bylo avizováno v rozhovoru) vyšlo EP milánské divadelnici a písničkářce jménem ALICE PROTTO, a to pod uměleckým pseudonymem ULI. Jmenuje se jednoduše „Live In Studio“ a obsahuje tři autorské písně plus coververzi písně anglické písničkářky P.J.Harvey.
Uli ve studiu vystoupila také za pomoci kapely, kterou tvořil bubeník Federico Branca Bonelli, basista Roberto Boldi, s kytarou a klávesovými nástroji Filippo Cuomo Ulloa a v jedné písni také barytonsaxofonista Luigi Napolitano. Alice Protto alias Uli si však vystačila i sama, pouze se svým hlasem, a také doprovodně zapojovala své ukulele.
Příkladem osamoceně zpívané (čili a´capella) písně je úvodní majstrštyk „Nina Simone´s Back“ (zde to znamená nejen „zpět“, ale také „záda“). Alice se pyšní sytým, emocionálně tvárným hlasem, zde dokonce s bluesově vypjatým frázováním nesmírně spirituální hymničnosti, nikoli však zbytečné exaltovanosti – „…Jsem prostá holka/jsem jako země/s černým srdcem/s černými vlasy/a její záda jsou ta nejprostší čerň/co jsem kdy viděla//Stejně jako Charles Baudelaire/s jeho obří láskou/Ráda bych se rozpustila/dole na zádech Niny Simone…“
Následuje najazzlá píseň „Dry River“, s doprovodem celé kapely, v němž hrají prim varhany a barytonsaxofonista (ten dokonce vystřihne obstojné sólo), přičemž rytmika je sycena jazzovým i rockovým výrazivem – „…Můžete se dívat na vyschlou řeku/a uvidíte cestu/Ale je to stále řeka/nezapomeň na to//A pak jsi mi řekl/že vypadám/jako ten typ dívky, která nepláče/která nikdy neplakala//ale nezapomeň/to není cesta/je to koryto řeky…“ Taky vám bude běhat mráz po zádech, na to vemte jed!
Třetí autorskou píseň představuje emocionálně silné vyznání Billovi Hicksovi, americkému komikovi, satirikovi a hudebníkovi, který zemřel v roce 1994 ve věku pouhých 33 let. Tento kritik konzumu a pop-kultury do jedenadvaceti neokusil alkohol a cigarety, natož drogy. Pak začal s drogami experimentovat, aby zjistil, zda intoxikace může být skutečně cestou dál. Nebyla a ještě mu životní cestu krutě uťala. Alice Protto se k němu vždy hlásila jako ke svému guru a píseň „Hicks YZ“ je vyjádřením jejího smutku až zoufalství z její samoty, života bez něj – „…Bille/nenechávej mne tady/Bille)jsem opravdu nemocná!“ zní v závěru písně. Ale ještě předtím s nesmírnou naléhavostí zpívá „říkat pravdu a spáchat vraždu se trestá stejně…“ a pak slova, jež by se dala tesat do kamene: „Ale stojí za to pokoušet se létat, zatímco všichni ostatní se plazí…“ (A maně si vybavím onen výrok Janis Joplin blahé paměti: „Je lepší shořet, než shnít!“)
Tyto tři písně jsou obsahem video podoby EP:
Čtvrtou píseň, kterou je coververze „Pocket Knife“ od P.J.Harvey, pak naleznete jen na audio EP. Do tří a půl minut vměstnala Uli lynchovsky temnou náladu, sycenou zlověstným zvukem elektrických kláves (mimochodem, režisér David Lynch je jejím dalším guru). Uli zpívá emocionálně vypjatým hlasem a sugestivitou se vyrovná originálu.
Bravo! Nyní již zbývá čekat na velké, regulérní album. Snad se dočkáme…