Obal připomíná legendární „Unknown Pleasures“ Joy Division. To album mohlo být dosud nepoznanou radostí, kdyby to nebylo více jakýmsi zastavením, možná i občas tápáním, nadechnutím, než se vyrazí dál k něčemu úžasnému příštímu. Kdyby to nebyla „Uncertainty“, čili „Nejistota“, a to album (vyšlo na konci roku u Animal Music) nenatočil JAROMÍR HONZÁK, držitel tří jazzových Andělů za nejlepší alba roku, vůdčí duch jazzového dění u nás a pedagog, kterého uznávají i mladí adepti jazzu (a nejen jazzu). Není to nic nového, ačkoli v našem koutečku to působí svěže, neboť u nás nevychází příliš mnoho jazzu nálady a´la ECM. Někteří kritici zmiňují ambientní náladu, ale to bych polemizoval. Honzák s kontrabasem a baskytarou se prostě zhlédl momentálně v ostinátech a kontrapunktech spíše minimalistického ražení, zahuštěných abercrombieovskou el.kytarou Davida Dorůžky, pianem a el.klávesy Víta Křišťana, hutně pestrými bicími Jona Fälta (Švéda, roč.1979, ex-Stoner Nilse Berga, Bobo Stenson, Trondheim Jazz Orchestra) a konečně klarinety a altsaxofonem Francouze Antonina-Tri Hoanga (roč.1989).
Po pěti letech je to zase první Honzákovo cele autorské album (předchozí „Blood Sings“ z roku 2012 bylo totiž sestaveno pouze z coververzí písní americké písničkářky Suzanne Vega) a tentokrát místo melodie ctil Honzák melodiku. Je to sice zajímavé, tohle vrstvení a kroužení a proplétání riffů a motivků, ale přitom nekomplikování hudební materie, ale ani její ukotvení…jenže (jak bych to nejlépe vyjádřil) – působí to (na mne) poněkud studeně, až odosobněně. Přičemž aktéři nahrávky dokázali uchopit atributy moderního vývoje jazzu, ale… přetavili je v jakési, sice příjemné a intelektuálně vyzrálé, pravda, ale přece jen nic. Ve smyslu od nikud nikam. A v kontextu Honzákovy tvorby každopádně!
Není to špatné album, není to ani slepá ulička, to bychom si nerozuměli. Beru to jako jakýsi přešlap, či úkrok. Jsem přesvědčen, že co nevidět vykročí Honzák k něčemu úžasnému, dosud skrytému, jedinečnému. Možná to bude nu-jazz, jak to naznačuje třeba v úvodní skladbě alba „Smell Of Change“. Nebo opravdu husté zvukové pletivo s jímavým motivem basklarinetu („Laika“) či zacyklená a houstnoucí lyrika s ozvěnou soudobé vážné hudby („Cycle“). Mohl by rozvíjet také podobu jemně, až titěrně budované jazzůvky („Uncertainty“) nebo ještě rafinovaněji a dynamičtěji uchopit rozvolněnou formu (závěrečná „Puzzle“). Nejvíc se mi pak líbí pátý track:„Forward“ – ještě více rozdrcená bopová forma, hustý nu-jazzový spodek a odpíchnutá sóla (zde altka a kytara).
Těším se na věci příští!