Warning: A non-numeric value encountered in /www/jazzport.cz/jazzport.cz/wp-content/themes/valenti/library/core.php on line 1457
Baborákova Orquestrina plná překvapení
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.6Overall Score

Posluchač se musí vznášet a hudba mluvit!“ To řekl v jednom z nedávných rozhovorů náš přední hornista RADEK BABORÁK, a to v souvislosti s vydáním alba „Orquestrina“, které vyšlo (považte!) na jazzovém labelu Animal Music. V nouzovském studiu Sono Records se sešla reprezentativní sestava našich komorních hráčů z hájemství vážné hudby (plus producent a majitel labelu Petr Ostrouchov s perkusemi) a natočila opravdu výjimečné album, které by se dalo čistě orientačně (tudíž diskutabilně) zařadit do škatulky „crossover“. Rozhodně ale splňuje výše uvedená Baborákova slova.

Chci hrát svobodně a po svém, ve svém vlastním prostředí, a zkusit také něco na vlastní pěst vytvořit…“. V duchu těchto vlastních slov odešel v roce 2010 od slovutných Berlínských filharmoniků, kde byl dokonce sólohornistou, aby doma založil několik komorních formací (např.Baborák Ensemble) a dokonce menší symfonické těleso (Česká Sinfonietta). Příležitostný soubor Orquestrina je v leččems ojedinělý, neboť jeho pojetí vážné hudby, včetně té soudobé, se blíží mnohdy jazzovému, každopádně je neotřelé a jinými tělesy v takové podobě nehrané.

Příslovečnou červenou nití, jež se vine celým albem (72:26), je tanec v nejrůznější podobě, nejen formální, ale také výrazové, emotivní, respektive v jeho narativní podobě. To je hned případ úvodní slavné Piazzolovy kompozice „Histoire Du Tango“ z roku 1986. Tuto čtyřdílnou svitu pro Orquestrinu zaranžoval Tomáš Ille, a ačkoli je kytarovým specialistou, kytaru ani původní flétnu zde neuslyšíte. V první části „Bordello, 1900“ žesťové nástroje a basklatinet potlačují sladkobolnost a umocňují zároveň vášnivost, hlubokou melancholii další části, „Cafe, 1930“, podtrhuje basklarinet (Petr Valášek), sólový part lesního rohu a emotivněji znělý klarinet. Poslední dvě části jsou výrazně (jakoby gershwinovsky) najazzlé – v „Nightclub, 1960“ se tato svižná, téměř ragtimová poloha střídá s noční melancholií, snad i únavou ze života, závěrečný „Concert D´Aujourd´hui“ je pak svižnou, čistou esencí vášně. Následuje první ze tří virtuózních sólových miniatur pro lesní roh, „Trippery No.4“ současného amerického hornisty a skladatele Lowella E.Shawa (roč.1930). Jedinečností tohoto a dalších sólových kusů je doprovod perkusivního nástroje cajónu, na který hraje Svatopluk Čech. Takto v duu zazní ještě „Vals Venezolano No.3 (Natalia)“ venezuelského kytaristy Antonia Lauro (1917-1986) a „Allegro Scherzando (From Twelve Preludes for solo horn)“ izraelského autora Yehezkela Brauna (1924-2014).

radek-baborak-orquestrinaJiný izraelský skladatel, Lev Kogan (1927-2007), je zastoupen pětidílnou kompozicí „Nigunim – Hassic Tunes (Suite for Frech horn and piano)“ z roku 1979, samozřejmě tady nikoliv s klavírem, ale s celým ansámblem (v Baborákově aranžmá), převážně smyčcovým kvartetem (Martina Bačová, Hana Baboráková, Dalibor Karvay, Karel Untermüller). Typická taneční židovská melodika zdobí všechny části – třeba v té úvodní, „Shalom Aleichem“, jde o jímavou, do široka rozevřenou náruč horny a smyčců, další dvě jsou svižně roztančené, rozverně i dramaticky emotivně, v „Shabbat Prayer“ lesní roh i smyčcový kvartet jímavě zpívají v melancholickém oblaku smyčců, poslední část je opět rozverně taneční, a to s divokou balkánskou šťávou. Následuje proslulá „II.Pavane In F-Sharp Minor, op.50“ Gabriela Fauré z roku 1887 (původně pro klavír, také pro orchestr a sbor). Aranžmá Františka Šterbáka je vskutku jedinečné, objevné, výsostně nosné, skladba je vlastně téměř znovu vystavěna. A zahrána je taktéž úžasně! Ať už je to part harfy (Jana Boušková), husté a tvárné smyčce, eruptivní dechy (přidávají se další tři hornisté, také fagotista Ondřej Roskovec), sugestivní vygradování hudební materie všemi zúčastněnými. U nás dosud nehraná kompozice „Suite For French Horn And String Quartet“ (1992), již zkomponovala soudobá italský skladatel (a jinak sólohornista Rozhlasového orchestru RAI)  Corrado Maria Saglietti (nar.1957), patří taktéž ke skvostům alba. Svitu tvoří tři výrazně odstíněné části – „Tango“ je samozřejmě sugestivně vášnivé a zároveň jímavé i radostné, „Canzone“ je velmi vzletné, lyricky zpěvné, „Speedy“ naopak rychlý, chvílemi skotačivý a vtipný, značně jazzový. Album uzavírá (chtělo by se říci již profláklé) Ravelovo „Boléro“. Aranžmá Baboráka a Tomáše Illeho nepatří, pravda, zrovna k těm neotřelým, ale dobře se to poslouchá, neboť barvy jsou dostatečně syté a zvuk pozvolna hutnější a hutnější – pokud totiž interpreti zachovají onu typickou hudební gradaci jednoho jediného tanečně-melodického motivu, vše je v pořádku…

V pořádku ale není informační část bookletu – velikost písmenek v podstatě zamezuje (pokud nemáte lupu) četbu textu, což je jistě škoda. Vyrovnávají to však linoryty Dory Čančíkové (kdo má rád obrázky známějšího Michala Cihláře, bude bezesporu potěšen).

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*