Rob Mazurek v černém podzemí brutálního noise-jazzu
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.8Průměrné skóre

Free-jazzový trumpetista (respektive kornetista), skladatel elektroakustické hudby, improvizátor, konceptuální a vizuální umělec ROB MAZUREK se vypořádal z náhlou smrtí své matky po svém – trýzeň z její ztráty (odešla za pouhých 11 dnů poté, co jí diagnostikovali rakovinu) doslova zhmotnil v hudbě na CD (a 2LP) pod názvem „RETURN THE TIDES: ASCENSION SUITE AND HOLY GHOST“, již natočil s vlastním sextetem BLACK CUBE SP a vydal na labelu Cuneiform Records. V hudbě, která až fyzicky, nejen duchovně, odkazuje k šamanské cestě po smrti, cestě do neznáma, již musela Mazurkova matka podstoupit.

Šamanské konotace nejsou v jeho případě náhodné, ani to není pouhá vnější póza. Mazurek v letech 2000 – 2008 žil v Brazílii, a to nejen ve městech Brasilia a São Paulo, ale také v husté amazonské džungli Manaus, kde jako muzikant studoval tradiční hudbu Indiánů a naturální zvuky deštného pralesa (včetně bouřkových a elektrických výbojů). V megalomanské metropoli São Paulo potkal undergroundové muzikanty, z nichž pak sestavil soubor Black Cube SP. Album „Return The Tides…“ v tamním studiu El Rocha (u Fernanda Sancheze) natočili v sestavě: Rob Mazurek (kornet, electronics, hlas), Mauricio Takara (bicí, malá 4strunná kytara cavaquinho), Gulherme Granado (klávesy, syntezátory, sampler), Thomas Rohrer (brazilské housle rabeca, electronics, sopránsaxofon), Rogerio Martins (perkuse, hlas) a Rodrigo Brandão (hlas).

Cover_300dpi-Rob_Mazurek_and_Black_Cube_SP-Return_The_TidesRob Mazurek se narodil v roce 1965 v Jersey City, poté přesídlil do Chicaga. V roce 1996 založil dodnes fungující Chicago Underground Collective (např.Jeff Parker, Chad Taylor) a vede řadu dalších souborů: Phaorah & The Underground (s Phaorahem Sandersem), Exploding Star Orchestra, Pulsar Quartet a Skull Sessions, hostuje v projektech takových Stereolab, Tortoise, Isotope 217, spolupracuje či spolupracoval s Jimem O´Rourkem, Samem Prekopem, Billem Dixonem, Mikem Laddem, Roscoem Mitchellem, Yousefem Lateefem atd. V průběhu posledních 25 let napsal přes 200 skladeb a natočil 46 autorských alb. Věnuje se také výtvarnému a multimediálnímu umění.

Album obsahuje pouze čtyři rozměrné kompozice v rozmezí stopáže od 16:17 do 18:08 minut. Aktéři pracují se syrovou zvukovou energií, která dosahuje až intenzity brutálního noise, v níž organicky rozpouštějí další ingredience – nejčastěji free-jazz, rockovou psychedelii, elektronickou a elektroakustickou hudbu. Se strukturou kompozice neustále pracují – zahušťují ji, dynamicky i výrazově proměňují, a to nejen mikromotivy, zvukovými pulsary, minimalistickými riffy a free-jazzovými sóly, tu jakoby psychedelicky zakouřenými, onde davisovsky čistoskvoucími, ale také v onom spodním proudu, kde se toho možná děje ještě víc než tam nahoře. Tady se uplatňují živá elektronika, nasamplované zvuky nejrůznějšího původu, bohaté polyrytmické pletivo bicích a brazilských perkusí, elektronicky zbrunátnělá kytara a housle, acidově zabarvené varhany a podobně. Můžete se při poslechu pokoušet rozklíčovat všechny instrumentální zdroje, stejně vás to nakonec natolik pohltí jako celek, že to vzdáte a necháte se dobrovolně drásat a omamovat.

rob mazurek_www

Přesto si povšimněte v úvodní kompozici „Oh Mother (Angels´Wings)“ , kde lídr se svým kornetem čerpá z pozdního Milese Davise, než ho převálcuje hypnotická rocková psychedelie, gradující až k nefalšovanému elektronickému noise s lidskými výkřiky hrůzy. Přejde bez varování do hutného rockového šílenství následující skladby „Return The Tides“, do kterého se zařízne brunátné sólo houslí, aby po rozvolněné části s free-jazzovým sólem kornetu přišla elektronická vřava, postupně se slévající v jednolitou hlukovou stěnu zvukové brutality, jež způsobuje až fyzickou bolest. Ambientní uvolnění z úvodu „Let the Rain Fall Upwards“ střídá lynchovsky snová hrůza ve výrazně elektroakustickém toku, ze kterého se vylupují mikroerupce lidského hlasu a zvukových zlomků kornetu, aby jste se pak nechali unášet varhanním sólem a poté i chórusem ve stylu Milese Davise – to vše kontrastuje s elektronickými drony, špinavostmi a lupanci, takže vzniklé napětí se tady dá krájet. Něco jako noise-jazz je pak korunován ve finále zběsilou, v podstatě apokalyptickou kakofonií. Rozdrásaný kornet a noisově brunátné housle navozují v závěrečné kompozici „Reverse the Lightning“ něco jako probuzení ze zlého snu, ale s hlasy přízraků v pozadí. Ty nakonec přehluší jednoduchý riff, na který se nabaluje hluk, ostrý jako břitva. V podloží sólují bicí, přidá se vypjatý zvuk sopránsaxofonu, který se rozletí do free-jazzového nebe a ztratí se v ambientním mračnu. A po něm… ticho. Jen občas narušované elektronickými vrypy a téměř neslyšitelným praskotem. Ano, tak tomu říkám katarze! Codou je tu zvuk lidských hlasů a šamanského alikvótního zpěvu v přirozeně ambientním hávu. Opravdu včas, aby se posluchač mohl ještě vrátit…

Uff! Můžu si tisíckrát nalhávat, že už jsem slyšel všechno, že mne nemůže nic překvapit…ale tohle mne fakticky skoro smetlo!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..