Již třetím albem, a to hned 2CD, vzdala newyorská kapela IDEAL BREAD hold jazzovému novátorovi, průkopníkovi moderní hry na sopránsaxofon, jehož jméno zní Steve Lacy (1934-2004). Proto se dvojalbum, které vyšlo na labelu Cuneiform Records, jmenuje stejně provokativně jako byla a stále je Lacyho hudba – „BEATING THE TEENS: SONGS OF STEVE LACY“. Obsahuje 30 skladeb, sice nepříliš rozměrných (nejdelší má stopáž 8:53, ale vystačí si jinak do šesti minut), což ve free-jazzu nebývá obvyklé, ale o to více zhuštěně co do progresivity žánru definovaných – zjednodušeně lze říci, že jde o extrakt z Lacyho hudby. Ale nejde vůbec o napodobeniny, to ani náhodou – už proto, že tady nezní sopránka, nýbrž saxofon na opačném rejstříkovém pólu: baryton! Navíc chybí piano (s Lacym hrával nejčastěji Cecil Taylor).
Kvartet Ideal Bread založil v roce 2006 saxofonista a klarinetista Josh Sinton (roč.1971). Studoval v chicagském AACM improvizaci a skladbu, poté (od roku 1999) strávil pět let v Bostonu, kde se setkal s Lacym, s nímž hrál až do jeho smrti. Od roku 2004 žije v New Yorku (v Brooklynu) a kromě vlastních projektů je členem souborů Darcyho Jamese Argua, Nata Wooleyho, Andrewa D´Angela, Anthonyho Braxtona a Either 
Orchestra. Titul „Beating The Teens“ možná odkazuje na fakt, že použité (a jím přearanžované) Lacyho skladby tentokrát pocházejí ze 70.let, kdy vyrůstal lídr skupiny Ideal Bread a prý pro něj znamenaly doslova výprask… Sintonův záměr věnovat se výhradně hudbě Lacyho učaroval také trumpetistovi (na této nahrávce hraje výhradně na kornet), jehož jméno, u nás prakticky neznámé, si zapamatujte – zní Kirk Knuffke. Tento hráč se dostal do nejužší nominace (t.j.mezi čtyři nejlepší) na Trumpetistu roku 2014 dle Asociace jazzových žurnalistů! Vedle Ideal Bread působí také v projektech Matta Wilsona, Johna Medeskiho a Marka Heliase. Rytmiku pak tvoří zkušení a na poli progresivního jazzu nejen v NYC vyhledávaní Adam Hopkins s kontrabasem a Tomas Fujiwara za bicími.
Abum „Beating The Teens: Songs Of Steve Lacy“ je sestaveno podobně jako muzikál. Koncept třicítky silných čísel, pospojovaných tou nejrevolučnější hudební filosofií a vyjadřující příběh tvůrčího génia, byl zvolen navýsost šťastně. I ten nejkratší track – což je třeba příklad čtyř partů kompozice „Three Pieces From Tao“, jež otevírá a zakončuje oba disky a je postavena na amorfní volné improvizaci – skrývá neuvěřitelné věci! Volnou strukturou, zhusta využívající neidiomatických improvizací, se vyznačují také kompozice „The Precipitation Suite (I feel a draft/cloudy/rain)“, „Cryptosphere“ a „The Oil“. Úderných riffů, bezmála rockového tahu a souzvuků dechových nástrojů se dočkáme zase ve skladbách „Wish“, „Scraps“ a „Crops“, s proměnlivou dynamikou a strukturálními změnami se naopak pracuje v „Obituary“, „The Wire“, „The Owl“, „Spell“ či „Blinks“. Track „Paris Rip-off“ evokuje Milese Davise z časů Výtahu na popraviště, barokní postupy, včetně fugy, zaskví se v „Lesson“, až fyzicky hluboký ponor či naopak dráždění zažijete při poslechu „Cryptosphere(s)“, „The Highway“, „Ladies“ atd. Prokomponovanost zase zdobí ty skladby, kde nechybí dokonce vlivy duchovní hudby minulých staletí – „The Wane“, „Somebody Special“, „Pearl Street“ a „Notre Vie“. Zvukomalebně lyrickou polohu zdůrazňují v plné síle „Dreams“, „Name“ či „Torments“. Free-jazzový tok s sebou strhl také muzikál (Divotvorný hrnec) – „The Uh Uh Uh“, nebo dokonce rozdivočelý balkánský venkov v „Roba“.
Ve všech případech zažijete posluchačskou extázi. A až se tím po x-té prokoušete, všímejte si jednotlivých nástrojů – mistrné, elastické i hutné hry (také smyčcem) na kontrabas, výrazové a rytmické pestrosti bicích, nekonečných rejstříků kornetu (místy Knuffke připomíná legendárního novátora Billa Dixona) a naprosto jedinečného výrazu barytonsaxofonu, který skutečně nemá k sobě nikoho srovnatelného…
