Mezinárodní instrumentální trio, které si říká „THE CIGARETTE AFTER“, vydalo na labelu Hevhetia své eponymní album téhož titulu. Tvoří jej slovenský saxofonista Ján Kopčák, kytarista z Černé Hory Filip Gavranovič a brazilský bubeník Luis Oliveira, kteří se setkali v roce 2012 na hudebních studiích v rakouském Grazu. Zde také nahrávka vznikla, a to v KUG Studiu v režii Ulricha Katzenbergera.
Mám před sebou bezmála třiapadesátiminutové album s pěti společnými a dvěma Kopčákovými kompozicemi, s nimiž mám tak trochu problém. Tato fúze jazzu, ambientu a minimalismu je sice v našich končinách poměrně vzácná (spíše tu najdeme ty hraniční podoby, jako třeba free-jazz, noise apod.), ale mám pocit, že by se z toho dalo vytěžit více. Místy to značně připomíná Jana Garbarka – jakoby si vzali trochu z jeho raného, divočejšího období, trochu z onoho pozdějšího, zvukomalebného – a okořenili to dnes tolik módním (ale přiznejme si, že již značně vyčichlým) minimalismem a ovoněli neméně vděčným ambientem s jeho hladivými účinky. Netvrdím, že výsledný hudební tovar je úlitbový nebo dokonce špatný, to ani náhodou – je to hudba zralá, s jasným názorem, netápavá, slušně zahraná i vystavěná, ale pro posluchače již zkušenějšího nemůže překvapit. 
A navíc je mnohdy (na můj vkus) příliš předvídavá. Přiznám se, že když jsem začal poslouchat album poprvé, byl jsem okouzlen, ale postupem času se tento stav vytrácel, až se dostavil pocit jakéhosi zmrtvění. Další poslechy pak odhalily to, co jsem tušil: ty skladby jsou si většinou podobny jako vejce vejci. Jsou tvořeny podle stejného mustru: namísto sól, jež v jazzu spoluvytvářejí charakter kompozice a mnohdy jsou jejím nejoriginálnějším stavebním prvkem, klenou se saxofonové (tenor a sopránka) melodie nad většinou nevzrušivým, střídavě minimalistickým a ambientním spodkem s občasnými výlety bicích i jinam. Ony melodie však nejsou obohacovány tvůrčím rozvíjením a košatěním, ale pouze intenzivněním, gradací, dynamizací. Kytara v podstatě nesóluje vůbec, více maluje, podbarvuje, zvukově kouzlí, a to většinou jen ambientně – což dříve nebo později přestane jakkoli vzrušovat.
A tak chytlavě minimalistické riffy se brzy přejí („Minds&Time”, “The Observer“), garbarovský zvuk tenoru („For My Little Girl“) a sopránky („Just To Be With You“) nezachrání sebevětší snaha o gradaci či náladotvornost, neboť je opravdu okatě průhledná. Ale ve skladbách „Did You Ever Say Sorry?“ a „Grey“ je tato snaha korunována alespoň vypjatější emocionalitou a v případě druhém dokonce zlověstností až apokalyptickou, což vytrhne z citově ohlupující jednolitosti. A tak nejsvěžejším kouskem alba je sice ten nejkratší (3:53), ale zato hutnější (a hlavně opravdicky živý) „Fake Doctor“ – zornovsky freak-outová svižnůstka s free-jazzovým tenorsaxofonovým sólem a rockově výbušnými bicími a kytarou.
To album – aby bylo jasno – není opravdu v žádném případě propadák, je to fajn muzika. Jen se tváří jako něco víc, než ve skutečnosti je. Jako ta cigareta po…
