Letošní adventní dny mi naplnila nahrávka, jež vznikla přesně pro tento čas (a také vyšla před Vánoci roku 2013) a já se k němu dostal o rok později. Jde zatím o poslední album, v pořadí již šesté pod jeho jménem – a to jméno zní DHAFER YOUSSEF. Ano, tento Arab (nar.1967 v Tunisku), vynikající skladatel, zpěvák a především virtuózní hráč na arabskou loutnu oud, mi naplnil duchovní stránku závěrečných dnů roku. Vpravdě spirituální, až mysteriózně laděná nahrávka dostala titul „BIRDS REQUIEM“ a vyšla na americkém labelu OKeh Records.
Na albu„Birds Requiem“ se Youssefovi podařilo spojit zvuk ambientně a elektronicky laděného projektu „Divine Shadows“ (2005) a jazzovějšího v „Abu Nawas Rhapsody“ (2010) do pozoruhodně komplexního a organického mixu world music, elektronické hudby, rocku a jazzu, který ale zachovává ony duchovní a mystické atributy starobylé arabské hudby. To jest něco, co se nepovede hned tak někomu! Však také všech 11 skladeb napsal a aranžoval výhradně on a nahrál je pak ve švédských studiích u Larse Nilssona, který provedl i konečné zvukové úpravy (mimochodem jde o dvorního zvukového inženýra labelu Act a také je např.podepsán pod album Avishaie Cohena „Seven Seas“). Youssef se obklopil pozoruhodnou sestavou spoluhráčů, vskutku globální – klarinetista Hüsnü Senlendirici (turecký Rom), norští nu-jazzoví kouzelníci Nils Petter Molvaer (trubka) a Eivind Aarset (kytara, elektronika), estonský pianista Kristjan Randalu, britský (ale od roku 2010 v USA žijící) kontrabasista Phil Donkin, holandský (ale v Indonésii narozený) bubeník Chander Sardjoe a tuecký hráč na velkou citeru kanun Aytac Dogan.
Červenou nití, jež se vine celým albem, je samozřejmě čtyřdílná svita „Birds Requiem“. Ta je doplněna kompozicemi, které rozvíjejí a obohacují původní téma. Po úvodním prvním partu svity, nazvaném „Birds Canticum“, jímavém instrumentálním toku s éterickým vokálem, podmalovaném ambientní elektronikou, následuje „Sweet Blasphemy“, šestiminutový klenot s úvodním duetem piana a loutny oud, sólujícím pianem za doprovodu kontrabasu a mysteriózní písně v arabštině, již Youssef zpívá v rozmezí hlubokého ponoru až nebeského světla. Vzhledem k tomu, že název znamená „Sladké rouhání“, sklidila na internetu také ostře odmítavé reakce křesťanské části posluchačstva, hovořící např.o tom, že rouhání je vůbec nejtěžší hřích, horší, než třeba vražda či smilstvo (!!!). Prvním vrcholem budiž track č.3 „Blending Souls & Shades (to Shiraz)“ – tady na ambientním podkresu plují kytarové drony, elastická rytmika, vysokofrekvenční rezonující zpěv, sólující trubka a oud, přičemž všichni protagonisté dokáží hudební děj patřičně vygradovat. Po velmi křehkém a meditativním kusu „Ascetic Mood“ nastupuje další vrchol v podobě kompozice „Fuga Hirundinum“ (druhá část svity), což je jakési arabské pojetí fugy, nádherně akustický kvartet oud, kanun, piano a kontrabas. Silně emotivně, smutně a nostalgicky působí „Khira – Indicium Divinum (Elegy for my mother)“ s emotivně vypjatým vokálem a neobvykle, téměř flétnově zabarveným sólem Molvaerovy trubky. Jazzové vyhrávky s rockovou vypalovačkou a tureckým koloritem se střídají v „39th Gülay (to Istanbul)“, naopak velmi akusticky komorně vyznívá „Archaic Feathers“ (třetí věta svity), v níž dominují oud a klavír. Dalším klenotem je podle mého názoru „Sevdah (to Jon Hassel)“, osmiminutová pocta progresivnímu trumpetistovi, v níž pochopitelně vévodí Molvaer (a opravdu tady vystřihne jedno ze svých nejúžasnějších sól vůbec), ale ani ostatní aktéři nezůstanou pozadu. V „Ascetic Journey“ se dostane nejprůkazněji ke slovu Doganova citera kanun, jež se nádherně pojí s oudem a klavírem nad ambientním spodním proudem. Finále alba tvoří závěrečná část ptačí svity „Whirling Birds Ceremony“, která opět, a ještě jímavěji, opakuje silný úvodní motiv.
Neobyčejná, netuctová nahrávka napříč nejen žánry, ale také vyznáním, vírou a lidstvím vůbec…
