Vánoční písně a koledy v jazzovém hávu, a ještě k tomu v hospodě? Zdá se vám to divné, nevánoční? Přesto je to můj největší letošní sváteční zážitek – myslím tím v duchovním slova smyslu! Královéhradecká hospoda Jonáš – Prorock, jinak vyloženě rocková hospoda (jak napovídá druhá část jména), hostila dne 23.prosince BIG BAND HRABĚTE ŠPORKA z Jaroměře. Tento početný ansámbl je sestaven ze žáků i pedagogů jaroměřské ZUŠ a jeho lídrem je od roku 2009 Martin Brunner, hradecká jazzová osobnost č.1 (flétnista, do letošního roku dramaturg festivalu Jazz Goes To Town, jehož vznik také inicioval). Ten bigbandu vtiskl navýsost moderní zvuk, vycházející z jeho dvacetileté zkušenosti hraní v Kontrabandu Milana Svobody, takže páteří repertoáru Big Bandu hraběte Šporka jsou právě Svobodovy skladby.
A ty také byly náplní první poloviny koncertu. V dusné, ale jiskřivé, živočišné i duchovně nabité atmosféře, tělo na tělo, zaznělo pět velkoorchestrálních kusů pro obdivuhodně sehraný organismus šesti saxů, dvou fléten, čtyř trumpet, tří trombónů, dvou kytar, baskytary, piana a bicích (např. „Kyklop“, „Family Frost“), jež posluchače buď zvedaly ze židlí nebo je naopak uzemnily. Z dynamicky bohatých a energicky odsekávaných, vystřelovaných, vybuchujících bigbandových sazeb a proaranžovaných orchestrálních ploch, ovšem s výlety mnohdy až do free-jazzově vroucích vod (však také Brunnerova taktovka evokovala legendárního Sun Ra), se vylupovala obstojná, občas znamenitá sóla tenor i altsaxofonu (Milan Petira, Jiří Pilař, Denis Horký a především Adam Mojžíš), flétny (Jana Pozůstalová) a trombónu (Marek Kohl). Excelovala také rytmika, především bubeník Zdeněk Borecký, stejně tak svým zaujetím pianista Filip Petira, jehož nástroj zněl vskutku honky-tonk hospodsky.
V druhé části orchestr vykouzlil nadupanou vánoční atmosféru – za pomoci tří zpěváků (Zdenka Pozůstalová, Nikola Chreňová a Zdeněk Ryba) interpretoval v úpravách Milana Svobody, Martina Kumžáka a Kryštofa Marka ty nejznámější české a moravské vánoční písně a koledy. Některé byly v bezmála v barokním hávu („Děťátko se narodilo“), ale většina zněla až s funkovou hutností a řízností (např.“Půjdem spolu do Betléma“, „Z Betléma se ozývá“), občas to byl až freak-outový úlet („Nesem vám noviny“), dokonce se i rapovalo, a to v gospelově funkové „Pásli ovce Valaši“. Vše vyvrcholilo mistrně uchopenou písní „Narodil se Kristus Pán“, z níž mi po zádech běhal (děda) mráz. Ne, vážně… mělo to nejen jazzovou šťávu, ale také mocný spirituální náboj a onu neopakovatelně slavnostní hymničnost, zvláště, když při repete zpívali všichni přítomní v sále. Jako kdyby se zpívala hymna při zvlášť emotivní příležitosti…
A to také byla. A nebo jsou dneska Vánoce opravdu jen svátkem materiálního zapomnění?