Vůně ženy v Debussym a Chopinovi
zvuk
hudební úroveň
obal desky
3.9Overall Score

Již páté sólové album na labelu Semaphore vydala nyní britská klasická pianistka SARAH BETH BRIGGS. Po Haydnovi, Mozartovi, Bartókovi, Brahmsovi, Beethovenovi, Rawsthorneovi, Brittenovi a Schubertovi tentokrát „PLAYS…DEBUSSY and CHOPIN“.

Briggsová je ročník 1972 a patří k nejobdivovanějším klavírním interpretkám i pedagogům na britských ostrovech. Učí na University Of York a pořádá semináře nejen po Velké Británii, ale také ve Švýcarsku a USA. Jako sólistka spolupracuje často s takovými věhlasnými tělesy, jako London Mozart Players, London Philharmonic Orchestra, English Chamber Orchestra a také s orchestry z Edinburghu, Ulsteru, Manchesteru, Liverpoolu a Vídně. Společně s těmi nejlepšími instrumentalisty tvoří komorní tria, jež se věnují širokému stylovému spektru klasické hudby – např. Clarion 3, Anton Stadler Trio a Trio Melzi.

Nové, v prosinci vydané album sólového piana otevírá čtyřdílná Debussyho „Suite Bergamasque“, pravděpodobně nejznámější klavírní svita, již napsal tento impresionista. Zčásti byla hotova již v roce 1890, ale teprve před premiérou v roce 1905 ji Claude Debussy přepracovával a dokončoval. Již s novým zvukem piana, modernějším a tónově bohatším. Briggsová se samozřejmě drží modernějšího pojetí, kdy Debussyho impresionismus byl blíže k neoklasicismu, protože se v něm již projevovaly expresionistické prvky – hraje s nesmírnou hloubkou a v dramatičtějších pasážích s patřičnou razancí, v těch lyrických pak s malebností a měkkostí. V úvodním „Prelude“ pracuje s dynamickými kontrasty, v nichž můžeme slyšet také barokní spiritualitu, „Menuet“ je pochopitelně hravý a radostný, ale již zde probleskuje tajemná dramatičnost v následující „Clair de Lune“, inspirované symbolismem Verlainovy básně, aby pak svitu doopravdy prosvětlila závěrečná „Passepied“, inspirovaná středověkou Bretaní (jde o druh tance, který v této mystické části Francie vznikl).

coverPoté následují čtyři klavírní kusy Fryderyka Chopina – „Ballade no.1, op.23“, ukolébavka „Berceuse, op.57“, úžasně vystavěná a tvárně interpretovaná „Fantaisie in F minor, op.49“ a patrně Chopinovo nejlyričtější a zároveň nejzpěvnější „Scherzo no.4 in E major, op.54“. Briggsová má tady poměrně moderní výraz, takže Chopin dramaturgicky ladí s pozdějším Debussym naprosto dokonale.

Debussy ale samozřejmě vychází nejpřesvědčivěji. Jeho „Pour le piano“ z roku 1901 uzavírá a zároveň korunuje celé album. Debussy tady dokonce experimentoval s world music (abych se vyjádřil současnou terminologií), když v první části „Prelude“ evokuje jávské gamelany a gongy. Prostřední část „Sarabande“ proslavil později Ravel v orchestrální úpravě, Debussy ji napsal již v roce 1894 a spíše evokuje tehdejší jeho fascinaci Wagnerem, a vše vyvrcholí extatickou Toccatou, nesmírně vzrušenou a vzrušující hudbou, kterou musel pianista Ricardo Vines při premiéře dvakrát opakovat – Briggsová ji sice nehraje tak vypjatě dramaticky, její vyklenutí je odlehčenější, ale přesto zachovala onu triumfálnost. A přidala k tomu něco jako vůni ženy

Jen ten obal, kdyby tak nezaváněl kýčem!

https://www.youtube.com/watch?v=LJxIRjQ6GmU

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.