Dunja Lavrova a její (nejen) houslový útok
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.2Průměrné skóre

Ruská houslistka (avšak žijící ve Velké Británii) DUNJA LAVROVA vydala v listopadu debutové album „MY DUSTY GRAMOPHONE“, a to na německém labelu Solo Musica. Hodně se o něm mluví, neboť je svého druhu jedinečné. Ale také poněkud kontroverzní (to zase dle mého názoru). A protože je ve světové distribuci vydavatelství Naxos, je snadno k mání i u nás!

Ruska Dunja Lavrova dospívala již v Anglii. V 11 letech (!!!) koncertovala na turné po Rusku a Peru, získala pak stipendium na slovutné hudební školy Yehudi Menuhim School (1999-2003) a The Royal College Of Music (2003-2009), již absolvovala se Zlatou medailí, kterou jí osobně předal princ Charles. Je lídrem komorních souborů Ensemble Metamusika a Covent Garden Soloists, hostuje na postu 1.houslí v Royal Liverpool Philharmonic Orchestra.

Album „My Dusty Gramophone“ natočila houslistka pouze s pianistou, se kterým také často koncertuje, Konstantinem Lapshinem. Nesporným kladem kolekce 19 skladeb různých stylů z 19. a 20.století je dramaturgie – vedle osvědčených komorních kusů Čajkovského, Rachmaninova, Debussyho, Schumanna, Paganiniho, Šostakoviče, Gershwina, Albenize a M.de Fally sáhla po méně hraných a třeba u nás téměř neznámých autorech, jako Henri Wienlawski (v 19.století věhlasný polský houslista), Ernesto Halffter (španělský skladatel 20.století), Riccardo Drigo (na přelomu 19.a 20.st. komponoval především pro italský balet a operu), mexický modernista Manuel Maria Ponce a španělský houslový virtuóz romské krve Pablo de Sarasate (1844-1908).

CD Cover frontDalším plusem debutu Lavrove je to, že bylo zaznamenáváno snímací technikou poloviny minulého století, v živém záběru ve studiu s tradiční sestavou mikrofonů a analogově masterováno. Jeho zvuk tak umocňuje nostalgii výletu do časů velkých houslistů, který toto album má vlastně představovat. „Můj vztah k historickým nahrávkám je až milostný,“ říká houslistka, „a začal už dávno předtím, než jsem sama začala hrát na housle. Všechny ty vinylové desky slavných houslistů a hlavně houslistek, které moji rodiče vlastnili, jsem jako dítě poslouchala až s posedlostí, a díky tomu jsem se rozhodla stát se také houslistkou. Miluju ten osobní, měkký, suchý a přirozený zvuk takových nahrávek. Je to jako když sedíte u hudebníka v obývacím pokoji a on hraje jen a jen pro vás. Někdy je to tak intimní, že máte pocit, jako by vám ty tóny šeptal do ucha, až se z toho dokonce červenáte.“

Jenže, a v tom vidím problém, je na tom albu té milostné intimity až příliš. Dunja Lavrova je nádherná, nesmírně půvabná žena, její hra je natolik vášnivá, emotivní, že ona intimita dostává občas erotický náboj. Jenže ten na mne působí poněkud lascivně… Já vím, v posledních letech je tento způsob prezentace klasické hudby velmi častý, ale tady je občas i hudební výraz jaksi podřízen takovému ataku na první signální. A to není dobře. Zvláště, když Lavrova je opravdu vynikající interpretka. I když – pokud přitáhne další muže (či některé ženy) k poslechu vážné hudby, tak by to mělo být naopak recenzentem kvitováno kladně. Jenže – již mám tu zkušenost, že naopak některými ženami-posluchačkami bylo album přijato odmítavě. Právě pro to balancování na lascivní notě…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..