Jak bylo avízováno, v pardubickém Divadle 29 vystoupilo dne 10.prosince litevsko-norsko-dánské trio MOCKÜNAS & HAUG & BRUUN. A děly se věci nevídané!

Bohužel Liudas Mockünas nechal svůj obří bassaxofon doma (letištní poplatky jsou nelidsky vysoké), takže by to mohl být ještě větší odvaz (pro něj i pro nás), ale i tak toho bylo ze strany jeho tenora a baryton saxofonu (a také klarinetu) k poslouchání habaděj. Ale co mne uvádělo doslova do transu, byl výkon tubisty Larse Andrease Hauga a obvzláště bubeníka Petera Bruuna! Slyšeli jste někdy zpívat na tubu a bubnovat pouze dvěma prsty? Já ne…a to už jsem slyšel naživo lecjaké borce volné (opravdu free-jazzové) improvizace!

Ale popořádku. Trio zahrálo v podstatě jen čtyři skladby (přičemž přídavek byla převzatý kus od Anthonyho Braxtona), ale ty byly opravdu mistrovsky vystavěné, ač budované přímo na místě, teď a tady. Od jednoho pólu, kterým byla až drtivě živočišná „Burota“, ke druhému, neobyčejně lyrickému a seversky melodickému „December“. Nebylo ani důležité, jaký název ta která kompozice měla (a muzikanti to ani nesdělovali) – v oněch třech intuitivních instrumentálních vrstvách, jež trio vytvářelo a které dokázalo pospojovat do kompozičního tvaru s hlavou i patou, byl skryt jakýsi hudební a zároveň lidský archetyp, něco jako prahudba a šamanství, vyrůstající naprosto přirozeně z bytostného sepětí s Přírodou a Vesmírem. Ta hudba jakoby vyrůstala z tělesných útrob i z mozku a´la tabula rasa zároveň a jako žhoucí magma se řinula ven, a to bez varování.

Mockünas je typem přemýšlivého, více intelektuálně založeného free-jazzového saxofonisty. Vychází z poměrně přehledných, neobvykle sdělných frází a riffů, a zaměřuje se na proces tvorby neobvyklých tónů, jejich sledů, souzvuků a barev. A protože trio nebylo až na tubistu nazvučeno, využíval prostor k vytvoření jakéhosi sterea zvuku a mnohdy i čehosi, co působilo jako nasamplovaný part. Lars Andreas Haug připomínal severského šamana, kterého posadili k tubě – a teď hraj, aby v tom bylo všechno! A ono to tam bylo. Haug dokonce skrz náustek tuby joikoval (druh šamanského zpěvu), až běhal mráz po zádech – ožívali trolové, dávná vymřelá zvířata, zakletí bozi a rozechvělí duchové. Na tubu dokázal zahrát nejen rychlé běhy a táhlé, mnohdy až spektrální plochy a klenby, ale střídal i různé náhubky, patřící jiným žesťovým nástrojům, čímž tubu převtěloval dle libosti a proti všem zákonitostem. A aby toho nebylo málo, hrál i na pouhé části svého nástroje. A bubeník Bruun, že hrál jen dvěma prsty? Ano, a nejen to – jeho paleta způsobu hry na bicí nástroje je v podstatě nevyčerpatelná, bubnování povýšil na skutečné vyjadřovací umění, filozofickou rétoriku (však je vystudovaným filozofem). Většinu času měl zavřené oči a nebubnoval, nýbrž hrál, a to tak, aby se vcítil do zvukové podstaty hudby, nikoli pouze té rytmické. Nepotřeboval k tomu bůhvíjakou bicí soupravu a z perkusí mu k ozvláštnění stačily kalimba a chřestidlo. Velmi zřídka hrál oběma paličkami natvrdo, více hledal způsoby přímého tělesného doteku s nástrojem a objevování neobvyklých způsobů hry, to vše podřízeno nikoli jáistickému exhibování, ale naopak pokorné službě společné hudební věci. Trio Mockünas&Haug&Bruun tak přiblížilo hudbu až někam k univerzálnímu zázraku…

Bohužel toto nové a unikátní spojení tří mistrů volné improvizace nemá ještě žádnou nahrávku (a to ani na Youtube), takže vezměte zavděk čtyřmi ukázkami z produkce jednotlivých aktérů v jiných konstelacích – a leccos vám z toho zázraku z 10.prosince v Divadle 29 naznačí:

Related Posts

2 komentáře

  1. Jan Hocek

    Není zač… v tomhle pardubickém hnízdě se toho dělo letos tolik, až uši přecházely! Věřme, že příští rok tomu nebude jinak… Držme Zdeňkovi Závodnému palce! :)))

    Odpovědět

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.