Warning: A non-numeric value encountered in /www/jazzport.cz/jazzport.cz/wp-content/themes/valenti/library/core.php on line 1457
Nepřehlédnutelná dueta na neviditelné silnici
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Overall Score

V řadě Duo Art mnichovského vydavatelství Act Music vyšlo další – a opět skvostné – album! Tentokrát se v berlínských studiích sešla italská dvojice RITA MARCOTULLI & LUCIANO BIONDINI a natočila CD pod felliniovským názvem „LA STRADA INVISIBLE“. Pianistka a akordeonista se zde mimo jiné vyznávají z intimní lásky k tradičním písním rodné Itálie, a to nejen výhradně jazzovým způsobem.

Marcotulliová se narodila v Římě roku 1959. V roce 2011 se stala v Itálii Jazzovou osobností roku, spolupracovala s takovými osobnostmi, jakými jsou Pat Metheny, Michel Portal, Dewey Redman, Kenny Wheeler a Norma Winstone. Biondini je rodák ze Spoleta, ročník 1971 – není ale typickým jazzmanem, spíše se pohybuje na poli world music (Gabriele Mirabassi, Javier Girotto, Gianmaria Tesla, Rabih Abou-Khalil). A to skýtá samozřejmě širší hudební záběr a pestrost jejich duet, zvláště s přihlédnutím ke zvolenému repertoáru.

albumTéměř pětapadesátiminutové album je složeno z tuctu skladeb, převážně z pera obou protagonistů, z nichž šest jich náleží Marcotulliové, tři Biondinimu a tři jsou převzaté – typicky italsky baladická „Cosa sono le nuvole“ (popová píseň legendárního Domenica Modugna z roku 1968), jímavá „Essa Mulher“ brazilské písničkářky Joyce Moreno (1980) a nádherná country-rocková balada Jimmyho Webba „The Moon Is A Harsh Mistress“ (již proslavili Glen Campbell a Joe Cocker v polovině 70.let), po které šáhli pro jiné album duet již Pat Metheny a Charlie Haden – to bylo v roce 1997 a deska se jmenovala „Beyond the Missouri Sky (Short Stories)“.

Marcotulliová hraje na piano více jazzověji než Biondini na akordeon, a snad právě proto to mezi nimi tak jiskří. Dokáží střídat naprosto přirozeně nálady, barvy i dynamiku, takže posluchač je neustále překvapován a nikdy neuhádne, jak se bude hudební tok dueta vyvíjet. Třeba v úvodní skladbě „Aritmia“ změní svižný, minimalistický motiv v rozvolněnou meditaci s až mysteriózní náladou, kterou umocňuje temně zabarvený akordeon. V drtivé většině duet je první citace melodie na pianu, přičemž akordeon rozstřikuje pestré barvy bohatých podmaleb, pak se samozřejmě střídají, mnohdy si spolu jen tak v lyrických melodiích povídají („Vagabondi delle stelle“, „Tuareg“), někdy vstupují do emočně vypjatého dialogu, zčásti kořeněného i postupy soudobé vážné hudby („In Between“, „Yin&Yang“) či vitality středomořského folklóru („Choroso“). Nejzdařileji pak jejich hudba působí v těch skladbách, jež jsou vystavěny až s filmovou dramatičností a´la Nino Rota („L´amour en fuite“, „La Strada invisible“) nebo ve stylu již archetypálního Ennia Morriconeho („Stagione“). Tady akordeon onu emotivně klenutou stavbu úžasným způsobem nakonec projasňuje, což je dalším překvapivým momentem.

Vskutku nádherné album…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*