Na závěrečném koncertu 10.ročníku festivalu světové soudobé vážné hudby HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ dne 13.listopadu zazněly v českých premiérách čtyři kompozice americké provenience, jež měly navíc jednoho společného jmenovatele – byly programově syceny hudbou 18. a 19.století, a především tou německou! Na pódiu stanul Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod pohostinskou taktovkou Petera Vrábela (jinak šéfa Komorního orchestru Berg). Tento dirigent je specialistou na soudobou hudbu, jeho vitální, emocionální, kongeniální a vhledové řízení orchestru je vždycky zárukou posluchačského i diváckého zážitku.
V první půlce večera kraloval jeden z nejvýraznějších amerických skladatelů současnosti John Corigliano (ročník 1938). Tento nositel všech význačných amerických hudebních cen (včetně Oscara za hudbu k filmu „Krvavé housle“ a 5 Grammy!) nebyl na festivalu představen poprvé – před třemi lety jeho skladbou „Circus Maximus“ úchvatným způsobem tehdejší ročník Hudebního fóra vyvrcholil. Letos zazněly dvě jeho kratší kompozice, obě napsány v roce 2000. „The Mannheim Rocket“ představuje desetiminutový výlet do mannheimské skladatelské školy, takže není divu, že jako ústřední motiv, který je ve skladbě i přímo citován, pochází ze Symfonie Es dur op.11 č.3 Jana Václava Stamice! Nutno poznamenat, že po další citaci, a to z Richarda Wagnera, pak ona symbolická raketa už jen padá dolů… Orchestr hrál jako hodinky, v pestré koláži se neztratil, všechny citace a inspirace odstínil výrazově, barevně i dynamicky, riffy místy odsekával až s vražednou dokonalostí, plochy i mikroplochy stavěl opravdu amorfně, zvuk pily dodával skladbě místy až duchařskou atmosféru, což nebylo vůbec od věci. Vrábel v dirigentských emocích dokonce ztratil taktovku! Druhou skladbou pak byla „Phantasmagoria“, to jest svita z jediné Coriglianovy opery „Duchové Versailles“, typického plodu postmodernismu v oblasti opery buffo – skladatel zde v podstatě na podkladě moderní dvanáctitónové řady spojil Lazebníka sevillského s Figarovou svatbou! Orchestr tady chvílemi dosahoval neobvyklých symfonických barev, evokujících dokonce elektroakustické či ambientní zvuky, také se dostal až tu někam do romantismu, onde do impresionismu. A z této vzrušující materie se vylupovala torza operních árií, a to nejen originálních, ale také citovaných, interpretovaných především lesním rohem a hobojem.
Po přestávce nás, posluchače, orchestr pak doslova smetl! Kompozice „Absolute Jest“ (pro smyčcové kvarteto a orchestr), kterou v roce 2012 zkomponoval postminimalista John Adams (roč.1947), vychází nejen z pohanského období Stravinského, ale také z pozdního Beethovena, kdy napsal své nejvypjatější smyčcové kvartety. Nevím, v čem spočívá onen proklamovaný absolutní žert – zda ve spojení těchto dvou klasiků, nebo v něčem jiném – ale já to žertovně vůbec necítil, naopak! Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál navíc vskutku ve velkém stylu – s hutným a širokým arzenálem bicích nástrojů, minimalistickými flétnami, zpěvností smyčců, polymorfními dřevy a eruptivně vypjatými žesti. Partu smyčcového kvarteta se zhostil obdivuhodným způsobem věkem mladé Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer a Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello). Vytvořilo další vzrušující plochu, která se s orchestrem nejen protínala, splývala či kontrapunkticky přela, ale také udávalo tón, několikrát dokonce osamělo ve svých výbojích a též sólech jednotlivých členů. Ti ve svém entuziasmu, nasazení a až buldočí zarytosti podali úžasný výkon, kterým s sebou do oněch výšin a hloubek ještě více strhli již tak rozpálený orchestr. Bravo!
Závěrečný koncert Hudebního fóra pak vyvrcholil šestiminutovou smrští „Internet Symphony – Eroica“ z roku 2009, již napsal čínsko-americký skladatel Tan Dun (nar.1957). Tato pocta internetu, který může spojovat i ty nejvzdálenější kouty světa a kultury, je až hutně slavnostní, energickou, opravdu až atomicky zhuštěnou hudební masou, jejíž provedení se blížilo výbuchu supernovy! Aniž by však vzletný citát hlavního tématu první věty slavné Beethovenovy 3.symfonie (Eroica) zanikl…Lepší závěr koncertu, potažmo festivalu, jsme si ani nemohli přát!