Se ŠTĚPÁNEM MÁLKEM jsem se setkal ve výstavní síni Salonu Královéhradeckého, kde od 30.října vystavuje své abstrakce, jež nazval Karosáže. Tato výrazná umělecká persona východočeské metropole, výtvarník a frontman punk-rockové legendy N.V.Ú (která letos oslavila 26 let existence!), také foukací harmonikář svérázného tria Butterfly Killers, předseda KK3 Klubu konkretistů, se narodil v roce 1966 v Chlumci nad Cidlinou. Absolvoval Střední kamenickou školu v Hořicích, poté v letech 1990-96 studoval na pražské AVU u Stanislava Kolíbala, Huga Demartiniho a Oldřicha Zeithammla. Sám jako pedagog plných 16 let vyučoval na Univerzitě Hradec Králové kresbu, modelování a prostorovou tvorbu. Vloni přednášel na symposiu Chaos Start ve Stříteži na téma „Historie punkového hnutí v Čechách“. Málkova výtvarná tvorba bývá charakterizována jako „hledání základních pra principů a archetypů skrze řeč geometrických tvarů.“ Přeloženo do češtiny: Štěpán Málek se pokouší vyjádřit původ a zdroj světa, přírody a universa…

Proč právě Karosáže?

Tahle kolekce teď v posledních dvou měsících, kdy jsem pracoval u jedný firmy v karosárně. Dělal jsem retuše u nastříkaných karosérií autobusů, co přijdou rovnou z linky. To, co se nepovede robotovi, tak já jsem chodil se štětečkem, s lepícíma páskama a škrabkou a stříkací pistolí a opravoval jsem to. Na to se používají zipovací pásky nebo lakýrnický papírový pásky a ten materiál, co zbyl, mě nějakým způsobem fascinoval. A tak mi to nedalo a začal jsem si nosit s sebou do práce různý kartóny a papíry a vytvářel jsem tyhle kompozice. Zaujala mne tam ta materiálovost… já jsem totiž posedlej materiálem jako takovým.

Nakolik je ten proces tvorby spontánní a nakolik je v tom jasně definovaný záměr?

Je to tak pade na pade. Je fakt, že některý kompozice vznikly na první dobrou, některý jsem měl odložený a dolaďoval jsem to postupně. Spontánní ale bylo pokaždé to východisko. Jenže pak stejně musí přijít nějaká sebekontrola, citem i rozumem, taky půl na půl. Tahle kolekce je pro někoho asi překvapením, protože mne znají jako kovanýho geometristu, ale na druhou stranu tady používám stejný členění a stejný principy. Akorát tady mi do toho vnikala tak nějak geometrie nečistá.

A je to tedy značně ovlivněno tím specifickým materiálem…

Vždycky se rád nechávám inspirovat tím kterým materiálem, vždycky si řekne o nějaký adekvátní použití.

Máš nějaký výtvarný materiál, který tě, dejme tomu, nikdy nezklame?

Nezklamal mne nikdy žádný materiál, který jsem při tvorbě použil. Faktem je, že jsem chudý výtvarník, takže si nemůžu vyskakovat, jsem zvyklej dělat s čímkoliv. Máš materiál a máš představu, co s ním, ale ten materiál si začne koledovat trošku o něco jinýho, než byla tvoje původní představa. A to si myslím, že je ten nejplodnější tvůrčí dialog. Protože nutit materiálu jen tu svou představu, tak to obyčejně začne někde skřípat a vyleze z toho utrápená věc. Když ale vezmu materiál jako sobě rovnocennýho partnera, i když jsem ho pak nucen ohnout, roztrhnout, zbouchat kladivem, tak když ho přijmu, tak to je pak úžasný tvořit!

stepan-malek-geometriearchetypy_0A co kýč? Jak se mu dokážeš vyhnout? A existuje dnes vůbec ještě tahle kategorie?

Hele, jsou kýče, který jsou milý a nejsou nepříjemný, a jsou kýče, že je z nich člověku až zle. Dalším hlediskem je čas – spousta toho, co bylo ještě před dvaceti lety kýč jak prase, je dnes považováno za něco milého, půvabného, zajímavého. Nebo mile bizarního. K tomu, co je vlastně kýč, bych řekl tohle: kýč se tváří jako něco, čím není. Špatnej kýč je prostě věc, která je špatná po všech stránkách, je to chuchvalec lží, z toho zákonitě nemůže koukat nic dobrýho. A pak jsou milé kýče, jsou to třeba kraviny, nedokonalá díla, které se snaží něčemu vysokému přiblížit, ale nemají na to, a vlastně ani tu kýčovitost nepopírají. A kdo z nás doma nějaký kýč nemá? A pak, postmoderna s tím dneska tak zamíchala, že s tou kategorií kýče se i záměrně umělecky pracuje.

Snažíš se vyjádřit zásadní existenciální archetypy. Proč zrovna geometrií?

Už sama geometrie je archetyp přece. No, kdybych měl co nejférověji vyjádřit to, o co se ve svý tvorbě snažím vyjádřit, tak řeknu: Všechno a nic zároveň. (smích) Je to o tom, že já nerad sděluju něco konkrétního, byť jsem paradoxně svou tvorbou konkrétista. Konkrétní spočívá v tom, že se nesnažím sdělovat příběh, žádný jednoznačný sdělení. Ty věci mají pro mne samozřejmě nějaký příběh, ale nechci ho vnucovat divákovi. Já se s geometrickými prvky snažím nakládat tak, abych ty prvky uspořádal do určitý harmonie neklidu. Chci, aby ty věci harmonovaly, aby neznervózňovaly diváka, ale zároveň se snažím, aby byl ten klid něčím malinko narušen, třeba prvkem pomíjivosti nebo lability, tak jak to funguje v životě. A každý divák, pokud chce vstoupit do dialogu s mým dílem, může si tam vkládat sám svůj vlastní příběh.

To je zvláštní. Ty jsi punker, nebo řekněme rocker. Výtvarníci a rockeři v jedné osobě nejsou nijak výjimeční – namátkou Kokolia, Cais…

S Milanem Caisem (ze skupiny Tata Bojs – pozn. J.H.) jsem chodil na akademii…

…a jejich výtvarné dílo víceméně koresponduje s charakterem jejich hudby. Ale u tebe je to diametrálně naprosto odlišné. Ve tvých pracech vidím prvky aleatoriky, takže místo punku bych tě viděl spíše někde v soudobé vážné hudbě nebo v jazzu. Jak jde k sobě kovaný punker a abstraktní geometrie?

To se přece nevylučuje! Krom toho moderní jazz a soudobou vážnou hudbu poslouchám hodně, ne-li více, než punk. Tyhle věci mají pro mne ale podobnej feeling jako punková muzika, samozřejmě do jistý míry. V punku jsem si našel jazyk, kterým se mi v hudbě dobře hovoří. Stejně jako v umění výtvarným, tak i v muzice jsou pojítka. Vycházím z jednoduché premisy: Líbí, nelíbí. Ale s tím, že to, co se mi nelíbí, ještě nutně neznamená, že je to špatné. Je ale faktem, že se cítím být v muzice a výtvarnu jakoby na dvou mezních pólech. Ale to není nic, co by spolu nemohlo koexistovat. A já schizofrenní nejsem, rozpolceností rozhodně netrpím. Vždyť to je na životě to nejúžasnější, že nabízí tisíc a jedna možností se vyjádřit!

málek jako harmonikář 2Punk je poměrně jednoduchý, přímočarý způsob vyjádření, ale výtvarná tvorba je naproti tomu složitý proces, nebo ne?

Já si myslím, že zas tak velký rozdíl v tom není. Vždyť v tom výtvarnu je princip tvorby taky v podstatě jednoduchý: čára je čára, plocha je plocha, barva je barva. Samozřejmě to pak v kontextu s dalšími vlivy nabaluje další významy. Jednoduchost či složitost jsou relativní pojmy. Vem´si starý bluesmany, kteří hráli strašně jednoduše, ale bylo to tam! Já vůbec dřevný blues miluju. Spontánní jednoduchost je úžasná, to uměj právě bluesmani nebo děti. Ale musí tam za tím být ještě něco dalšího. Těžko definovatelnýho, ale posluchač nebo divák to nějak pozná. A pro ten punk to platí taky. Natřískat milión pět tónů, to se dá naučit, ale zahrát dva tři tóny tak, aby to tam bylo, to je umění.

Jak dospěješ k tomu, že tohle je to ono?

Dá se to říct jednoduše: léty praxe. Já když tvořím, tak musím být rozhodně v klidu. A za ta léta jsem se prostě naučil ten klid nacházet v každý situaci, když to zrovna jako výtvarník potřebuju. I v tý fabrice. Tam šlo o krátkodobý, ale o to intenzivnější zásahy. Blížilo se to až principu kaligrafie. Hodiny a hodiny v tobě něco zraje, kumuluje to ve tvým nitru, abys pak dospěl k tomu jedinýmu gestu, k těm několika sekundám, ve kterých řekneš všechno. A já byl v tý fabrice okolnostma donucen k tomu, že jakmile zableskl nápad, musel jsem pracovat rychle.

Takže: když máš pak koncert, tak se zase dokážeš programově naštvat, nabudit?

Sice jsem na pódiu, jak já říkám, na jiný planetě v tu chvíli, ta muzika mne pohltí, je to něco jako droga, ale člověk nemůže úplně uletět. Potřebuju být v obraze, co se děje na pódiu a pode mnou. Samozřejmě, já jsem přesvědčenej o tom, co dělám, a snažím se to prodat všema prostředkama, ale je dobrý taky reagovat na to, jestli je tam někdo naštvanej, vyhrožuje, nebo je smutnej, pláče a tak. A tohle všechno se dá z toho pódia obsáhnout a já na to musím a chci reagovat. Nejdůležitější je empatie. O to se snažím. Nechci to valit přes mrtvoly. Ty signály, který ti choděj zvenčí, ti nechoděj zbůhdarma.

Čili ty jsi takový punker, který nechce být jen naštvaný, všechno jen fuckovat?

Od fuckování je tady ta muzika, ta je na to dobrá. Ale na druhou stranu se bráním tomu, aby mi ta naštvanost nepřepálila dráty a nesežrala mě. Čím víc jsem starší, tím víc vnímám dobro, lásku, vztahy, to je k nezaplacení, punk nepunk. Punk je jenom nasraná forma. Znám spoustu punkáčů, mladejch i starejch, a jsou to normální lidi, akorát vypadaj jak vypadaj. A když si to tak vezmeš, tak je dneska spousta lidí, který se chovaj jako punkáči, ale programový nejsou. Což je v pořádku, je to prostě životní alternace. Punk je podle mne to, nesežrat všechno, co mi naservírujou, a jenom proto, že se to musí nebo nosí. Kde je psáno, že to nebo ono je přesně to, co je správný a tak to má být? A léty taky zjišťuju, že je spousta lidí z punkový scény, kteří se v této době paradoxně stávají zastánci klasickejch hodnot, těch základních morálních a etických hodnot. Ale punk je na druhý straně taky o tom, proč na hrubý pytel nepoužít hrubou záplatu, když si ta situace o to řekne.

Píšeš také poezii, údajně jen do šuplíku…

Sem tam něco prezentuju, ale nemám tu potřebu to dávat ven…

…a píšeš taky texty pro N.V.Ú…

Nejen pro N.V.Ú a nejen já…

Který text považuješ za svůj nejzdařilejší?

Oh, to je těžká otázka. Sophiina volba. (smích) Fakt nevím. Stojím si v podstatě za vším, co jsem napsal. A je to zvláštní, že některý texty, napsaný v dobách minulých, jsou i dneska stále platný. A tak si vzpomenu třeba na „…sakra, já bych z toho blil/já jsem si vás nevolil…“ a podobně. Tak z těch úplně starejch bych teda jmenoval „Hnusná hra“, která je stále pravdivá, a bohužel čím dál víc. Mám rád „Bastarde“ a „Nechtějte po nás“, z toho jsem citoval. Vždycky jsem se snažil vyhýbat těm punkovým klišé v textech, což je filozofie celý kapely. Těm frázím o armádě, policajtech a tak. Jdeme raději po pocitech, po tom, co žijeme. Když jsem měl modrou knížku, a tudíž jsem nebyl na vojně, tak přece nebudu psát o tom, jaký je to v armádě blbý, ne?

Máš ještě další kapelu, trio Butterfly Killers. Ale tam se nezpívá a hlavním sólovým hlasem je tvoje foukací harmonika. A v této souvislosti si marně vybavuju, která punková kapela hrála jen instrumentálky a ještě s harmonikou…?

Tenhle projekt vznikl spontánně a my tomu, co hrajeme, ani neříkáme punk, ale distorzní blues. (smích) Ale je fakt, že to hrajeme s punkovým feelingem, takhle bych to řekl. To má blízko třeba i k free-jazzu, to byli punkáči jak noha přece! Víš, mou vůbec první punkovou nahrávkou, kterou jsem kdysi slyšel, byli UK Subs. A byla to písnička, kde jejich frontman Charlie Harper hrál právě na foukací harmoniku. On na ni hrál dobře a často ji používal. A kde je psáno, že v punku nemůže bejt harmonika, no ne? A v Butterfly Killers je taky docela dost prvku improvizace. Sice ty věci hodně zkoušíme, mají tu pevnou kostru, ale funguje to u nás jako v jazzu – libovolně na tu kostru nabalujeme další věci a máme tam taky fáze a signály, kdy víme, že přijde změna. Jako v jazzu, jen nepoužíváme jazzové formy.

A teď proustovsky letem světem: Tvoje nejoblíbenější punková kapela?

Dead Kennedys. A vůbec všechno, co udělal Jello Biafra.

Bluesman?

Johnny Winter a Muddy Waters. A pak ti stařečci dávno před nimi samozřejmě.

V jazzu?

John Coltrane.

Soudobá vážná hudba?

Krzysztof Penderecki. A obdivoval jsem orchestr Agon. Spolupracoval hodně s výtvarníkama, zhudebňoval třeba Grygarovy obrazy, to bylo hodně zajímavý.

Nejoblíbenější básník?

Nanao Sakaki a vůbec východní poezie, tu mám moc rád. Taky poezie Jiřího Valocha se mi hodně líbí a samozřejmě Krchovský, ten se nemůže punkáčovi nelíbit.

Prozaik?

Pro mne je top píšícím autorem a hodně zásadním Václav Cílek. To sice není typický prozaik, ale dovede spojovat nespojitelné a dávat do úžasných souvislostí. A pak jsem pro sebe objevil, a to asi bude překvapením pro leckoho, Karolínu Světlou. Její knihy jsou úžasný nářez! Třeba „Kříž u potoka“ jsem přečet jedním dechem.

Výtvarník? Sochař?

Stanislav Kolíbal, u kterýho jsem měl to štěstí studovat. A s ním Alva Hajn, který původně sochař nebyl, ale jeho 3D realizace jsou úžasný.

Malíř?

Z Pardubic Jaroslav Jebavý. A musím jmenovat taky Vladimíru Sedlákovou a Luďka Filipského.

Poslední otázka: Mezi punkery máš přezdívku „Makeba“. Souvisí to nějak s onou legendární jihoafrickou gospelovou zpěvačkou Miriam Makeba?

Ne, s tou to nesouvisí. Přezdívka vznikla kdysi na základě neartikulovanýho výkřiku při koncertě.

Děkuju za rozhovor. Makeba!

Related Posts

One Response

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*