Oh No! Not Jazz!! Cože? Ten nejlepší!

Oh No! Not Jazz!! Cože? Ten nejlepší!

zvuk
hudební úroveň
obal desky
5

Celkem s pěti (!!!) nominacemi je ve hře o letošní ceny Grammy americký THE ED PALERMO BIG BAND se svým letošním, v pořadí čtvrtým řadovým albem, respektive 2CD se zappovským názvem „Oh No! Not Jazz!!“, jež vyšlo na labelu Cuneiform Records. Dvacetitrackové dvojalbum je uvozeno, a to nikoli náhodou či samoúčelně, Zappovým výrokem: „Jazz není mrtev, jen legračně voní.“ Tyhle nahrávky osmnáctičlenného bigbandu totiž doslova jazzem páchnou, smrdí muzikantským potem a slinami, a posluchači padá čelist nikoli smíchem, ale údivem, posléze pak obdivem. A přitom v nich nechybí humor, takový ten muzikantsky břitký, mnohdy černý, často intelektuální, vpravdě zappovský. A se Zappou tento počin pojí také fakt, že první disk obsahuje překopávky slavných skladeb Mothers Of Invention z let 1966-1970, na druhém disku pak mají kapelníkovy kompozice k Zappovi také blízko (a dokonce ho, byť třeba jen v pár taktech, citují).

První nominace se týká kategorie „Large Jazz Ensemble Album. Zappovu vizi složitě strukturované, satiricky narativní, multižánrové hudby na hlubokých jazzových základech naplňuje Ed Palermo Big Band na tomto dvojalbu mírou vrchovatou. Palermovy aranže interpretačnímu tělesu nic neulehčují, spíše naopak. Ansámbl je tvořen ze sekcí 4 trubek, 3 trombónů (včetně bastrombónu či tuby), 2 altsaxofonů, 2 tenorů (také se střídá sopránka s flétnou), barytonsaxofonu, houslí, kytary, elektrických kláves, akustického piana, bicích a elektrické basy. A mezi těmito kolektivními hráči jsou samozřejmě také výborní sólisté. Plus několik výrazných hostů.

EdPalermoBigBand-OhNo!NotJazz!!-coverEd Palermo (ročník 1954), sám také výtečný altsaxofonista, začínal jako hráč v septetu Woodyho Shawa. Aranžérskou profesi se učil u Dona Sabeskyho, nahrával s Davidem Sanbornem, Edgarem Winterem a Randym Breckerem (pod svým jménem pak debutoval v roce 1982). Svůj vlastní bigband založil již před 30 lety a má za sebou koncertní šňůry s takovými hvězdami, jakými jsou Eddie Palmieri, Aretha Franklin, Lena Horne, Tony Bennett, Mel Tormé a Lou Rawls. Již v roce 1993, krátce před smrtí Franka Zappy, zaranžoval pro svůj bigband první skladby tohoto velikána moderní americké hudby. Tucet zappovek pak vyšlo v roce 1997 na debutovém albu „Ed Palermo Big Band Plays Frank Zappa“ (ještě na značce Astor Place Records), kde mezi sólisty najdete třeba Boba Mintzera, Chrise Pottera, Mikea Sterna a Davea Samuelse. V roce 2006 pak bigband vydal již na značce Cuneiform Records další zappovské album „Take You Clothes Off When You Dance“ a o tři roky později další, jednoduše (ale výstižně) nazvané „Eddy Loves Frank“. Současné nahrávky však všechny tyto předchozí počiny v mnohém překonávají – třeba sehranost uvnitř každé sekce a pak ta vzájemná jsou mnohdy až na samé hranici hratelnosti (a chápání nás, posluchačů)!

Druhá nominace na letošní Grammy se týká „Recording Package. Obal a booklet jakoby vypadl z těch nejprovokativnějších Zappových desek – je zhusta kreslený, karikatura je využita i ve fotografiích. Artwork má na svědomí Nancy Palermo.

Třetí nominace, a to v kategorii „Arrangement, Instrumental & Vocals, připadá na úvodní track prvního disku (pojmenovaného „Zappa“), více než desetiminutovou skladbu „Inca Roads“. Zde se vokálního partu ujal hostující Napoleon Murphy Brock se svým robustním, tvárným hlasem. Také zde zazní typicky bludné zappovské sólo na elektrickou kytaru (Bruce McDaniel, jinak také producent alba). Z téměř symfonické struktury se vyloupnou ještě sólové chorusy altsaxofonu (sám kapelník) a piana (Bob Quaranta). Další nominaci – v „Arrangement, Instrumental – si vysloužila skladba „The Dog Breath Variations“. Odvážná, notně členitá, vážnou hudbou ochucená, bezmála sedmiminutová kompozice s poirštělými nápěvy (díky houslím Katie Jacoby a mandolině hostujícího Johna Palerma) je korunována výbornými sóly trombónu (Joe Fiedler) a sopránsaxofonu (Phil Chester). Ale i dalších šest nově uchopených Zappových kompozic přinášejí posluchačskou radost a rozkoš – v „The Uncle Meat Variations“ (6:00) jste svědky svižné jízdy po cemballových a posléze varhanních ostinatech vstříc barokně znějícím bernsteinovským variacím s brutálním výbuchem kytary, „Little Umbrellas“ (4:44) je příkladem melodické lyriky, nesené především trombónem (Charley Gordon), v „Chunga´s Revenge“ (5:33) vás okouzlí úžasná atmosféra s vášnivým smutněním a´la Nové tango (akordeon hostujícího Garyho Schreinera) a excelentním houslovým sólem (Katie Jacoby), „Lumpy Gravy“ (4:50) zase odkazuje k ellingtonovské orchestrální tradici, a to i v sóle trubky (Ronnie Buttacavoli) s tenorsaxofonu (Bill Straub), v „The Black Page #2” (5:47) kraluje výborný altsax Cliffa Lyonse, „America Drinks And Goes Home“ (5:15) nechává vyniknout sinatrovskému feelingu a poté zappovsky zironičtělému recitativu vokalisty Mikea Jamese.

EPBB_HornsDruhý disk („Palermo“) přináší 11 skladeb, až na úvodní a závěrečný track z autorské dílny samotného pana kapelníka. A jeho „Why Is The Doctor Barking?“ (5:49) je po zásluze nominována na Grammy v kategorii „Instrumental Composition – v téměř šavlově tanečním rytmu se zde mimo jiné vyznamená Ted Kooshian s jedinečně zabarvenými (spíše zašpiněnými) varhanami. Palermovy skladby odkazují nejen k Zappovi, ale také třeba ke swingu, bebopu, hardbopu, filmové i soudobé vážné hudbě, to jest k takovým bigbandovým velikánům jako třeba Mingus, Thad Jones&Mel Lewis, Gil Evans, Don Ellis apod. Pestré aranže jsou korunovány výraznými sólovými vklady – v „Moosh“ je to houslistka Katie Jacoby a altsaxofonista Ed Palermo, „Prelude To An Insult“ zdobí Barbara Cifelli (barytonsax) a opět Ed Palermo, v „A Catastrophe (Is Just Around The Corner)“ kraluje tenorsaxofon Bena Kono, v „Let´s Reproduce“ vybuchnou bicí (Ray Marchica), v „An Escape Nonetheless“ swingově ujíždí tenorsaxofonista Bill Straub, altka pana kapelníka zní v baladě „Nostalgia Revisited (For Susan)“ a svižnůstce „The Insult“, trombonista Charley Gordon drží pohromadě free-jazzovou změť v zappovsky rozlučkové skladbě „Good Night, Everybody! God Love Ya!“. Kolekce pak vrcholí beatlesovskou „She´s So Heavy“ – jakoby onen neskutečně uhrančivý motiv z „I Want You“ (také jste někdo z vás kdysi nemohli v závěru této podivné písně z alba „Abbey Road“ odtrhnout uši?) uchopil Duke Ellington, včetně typicky zabarveného duelu trubky (John Hines) s trombónem (Joe Fiedler)!

Summa summarum: Podle mého názoru nejlepší bigbandové album roku!

The Ed Palermo Big Band - Why Is the Doctor Barking?