Koncert roku? Ano! aneb Dresch Quartet v Pardubicích

Koncert roku? Ano! aneb Dresch Quartet v Pardubicích

dresch-quartetNe, že by letošní jazzová sezóna v českých luzích a hájích neoplývala skutečně hvězdným koncertním mlékem a strdím, ale „Koncert roku“ se odehrál podle mého názoru nikoli v Praze, Brně či nějaké další vyhlášené české baště jazzu, ale v Pardubicích, známých spíše hokejem a semtexem. Stalo se tak dne 24.října v Divadle 29 – po bezmála osmi letech buldočí snahy se podařilo programovému řediteli Zdeňku Závodnému (a zároveň vedoucímu hudebního projektu Jazzconnexion, díky němuž získal grant) přivézt věrozvěsta free-jazzu v Maďarsku a jeho kvartet, v němž tyto divoké elementy navýsost organicky pojí s maďarskou lidovou hudbou – DRESCH QUARTET. Ten brázdí evropské jazzové vody již tři desítky let a oním lídrem je saxofonista a flétnista Mihály Dudás Dresch, přezdívaný maďarský Coltrane.

V Pardubicích se představil kvartet v nynější (a opět silné) sestavě – vskutku fenomenální Mihály Dresch (vedle tenorsaxofonu hrál také na vlastní hybrid pastýřské flétny, nazvaný fuhun), virtuózní hráč na cimbál Miklós Lukács, bubeník István Balló a o generaci mladší kontrabasista Ernö Hock.

Jejich vystoupení začalo velmi lyricky, ztišeně, jen s cimbálem a kontrabasem (hraném smyčcem). Ovšem v okamžiku, kdy se přidaly bicí a tenor, bylo jasné, že slušně zaplněný divadelní sál čeká výjimečná jízda (a to jsme ještě netušili, co nás čeká po přestávce!). Kvartet budoval Dreschovy kompozice s důrazem na rytmickou, výrazovou a dynamickou pestrost – a když swingoval, tak ďábelsky, nebál se ani přímočarých groovů, stejně tak folklórní zemitosti, free-jazzové erupce střídaly baladické polohy, gradace sól byla až vražedná. Takže z free tutti se náhle vyloupl uhánivý „Hungarian Be-Bop“, pak třeba folková balada s rozechvělým fuhunem, jež však nabyla až bluesových emocí, hned nato Dresch Quartet opět uháněl kamsi do balkánské divočiny a dokonce až na bojiště s Turky, aby se vrátil do smutku, stesku, nostalgie, něhy, touhy a vůbec všeho lidského v „Bánat, bánat“. Rytmika nehrála jen, jak se říká, spolehlivě: basák s bubeníkem byli jakoby spojeni pupeční šňůrou, byl to živý organismus, energetická a emocionální bomba, jejíž nepřetržité výbuchy umocňovaly a vyživovaly a držely pohromadě sólové chorusy Dresche a Lukácse. A ty byly jakoby z jiného hudebního světa! Dreschův tenor opravdu hovořil ústy těch nahoře, z onoho světa, takže ožili Webster, Griffin a hlavně Coltrane, ale zároveň po svém, z vlastního srdce, rozlétlého po nekonečné pustě, avšak toužícího také po divokých horách, v každém okamžiku svobodného, kreativního. A Lukácse si dovoluji přezdít na „Jarretta cimbálu“ – tím je, aspoň doufám, řečeno vše! Vlastně není… Lukácsova výrazová a emocionální škála je ještě širší, lépe řečeno (troufám si tvrdit) bohatší! A ani náznak akademičnosti… (Chvílemi mi svou kultivovanou živelností evokoval spíše Ondru Krajňáka, to ano!)

Po přestávce pak na pódium pardubického Divadla 29 vthla doslova jazzová vichřice! Do basových a cimbálových ostinat se zařízne zběsilé coltraneovské sólo tenoru, sólově vybuchnou i bicí, kvartet se řítí tu do nebe, tu do pekla. Poté se Dresch představí se svou flétnou fuhun tak, jako žádný hráč před ním (a že flétnisty žeru už léta!) – hraje vskutku neslýchané, s neuvěřitelným výrazivem, emocionalitou a barevností, dokonce vykouzlí dlouhé, nepřetžité tóny, jakési drony, avšak navíc s proměnlivou dynamikou, o čemž jsem byl doposud přesvědčen, že dokáže pouze elektronika!

Není divu, že se Dreschovu kvartetu dostalo bouřlivých ovací ve stoje. A ten ještě dvakrát přidal! To se také nestává na našich jazzových pódiích často – zvláště, když muzikanti měli za sebou dvě hodiny hraní opravdu na plné pecky

Koncert roku! A za tím si budu stát. Dokud Dresch Quartet někdo nepřekoná… a o hvězdné velikosti či kolébce jazzu to ani zbla není.

Dresch Quartet: Kapu és kert lemezbemutató koncert - 2014.01.25. - Fonó Budai Zeneház

Dresch Quartet on A38 Ship