… a nejistota, co bude dál? Jestli něco dělalo 20 let z festivalu Jazz Goes To Town jedinečnou oslavu jazzu, byla to dramaturgie. Navzdory stále se snižujícímu objemu peněz a osvíceným představám magistrátních kulturtréglů se dařilo realizačnímu týmu přivést do Hradce Králové skutečné jazzové hvězdy a také zachovat onu nenapodobitelnou atmosféru festivalu. Martin Brunner při loučení, kdy mu primátor města Zdeněk Fink poděkoval, řekl: „Dvacet let, to je dost i za vraždu.“ Tato slova lze vykládat různě, a pokaždé to bude správně… Každopádně se odstupující duše festivalu těší na vlastní tvůrčí aktivity – mimochodem pomýšlí na album sólové flétny. (A nyní vyšel na CD záznam z předloňského festivalového vystoupení dua Brunner & Šindler ve Springfield Clubu, jenž díky zvukové neučesanosti zůstane trvalým důkazem životnosti a životadárnosti jazzu v Hradci Králové.)
Ale teď už k hlavnímu festivalovému koncertu dne 18.října na hlavním pódiu Kongresového centra Aldis. Večer zahájil CONCEPT ART ORCHESTRA, bigband sestavený z předních českých hráčů a pod taktovkou Štěpánky Balcarové. Zaznělo všech šest nových kompozic tvůrčího sdružení Prague Six, to znamená autorské počiny Balcarové, Martina Brunnera (Jr.), Jana Jiruchy, Víta Křišťana, Luboše Soukupa a Tomáše Sýkory. A orchestr se zaskvěl precizními, přesto jakoby živelně emotivními sazbami s proměnlivou dynamikou a intenzitou, mnohdy neuvěřitelnými kontrapunkty a polyfonií v souhře sekcí a se sóly, jež slouží především jako další stavební prvek do moderného orchestrálního monolitu. V Soukupově „Klišé“ exceluje sopránka Petra Kalfuse a trombón Štěpána Janouška, Křišťanovu baladickou „Flown Away“ šperkuje nádherným tenorovým sólem Marcel Bárta, v Brunnerově kompozici chytá tygra trumpetista Jan Přibil, v Jiruchově kusu „Napajedlo“ zpíval Janoušek a sóloval na flétnu David Fárek, ve velkolepém opusu Balcarové o životě, za který by se nemusela stydět ani bigbandová královna Maria Schneider, dominuje na trubku Oskar Török a koncert vyvrcholil bravurní Sýkorovou „Undefined“ se sóly pianisty Petra Beneše a tenorsaxofonisty Rostislava Fraše. Vynikající set!
Věhlasný funkový trombonista JOSEPH BOWIE s progresivní švýcarskou dvojicí XL TARGET představili královéhradeckému publiku u nás málo slyšenou jazzovou politickou agitku. Bowie více deklamoval než zpíval poměrně ostré texty, kritizující americkou politiku („Free Back“), dokonce nenechal ani nit suchou na britské královně, a to až hiphopovým způsobem („Queen Elizabeth“). Trochu mi evokoval legendárního bojovníka za práva černochů Malcolma X (toho obdivoval třeba Miles Davis). Jeho hra na trombón, mimochodem hodně elektronicky upravovaná, připomínala spíše střelbu. Vystoupení však dokázal osvěžit také soulovým projevem („Stay“, „Highest“), dokonce i scatoval („Don´t Back“). Po hudební stránce tak kralovali bubeník (hodně s elektronikou) Dave Doran a především kytarista Christy Doran. Jeho hra byla výrazně sycena acid-rockem a free-jazzem a jeho projev mnohdy připomínal ty nejdivočejší svobodné improvizátory.
O přestávce (a také po koncertě) hrálo ve foyer ZDENĚK ZDENĚK TRIO, ve kterém vedle lídra klávesáka zpívala a hrála na kytaru jeho dcera Markéta Zdeňková a exceloval na trombón Štěpán Janoušek.
Druhou polovinu hlavního festivalového večera zahájilo sólové vystoupení srbského, dnes již ale ve Francii etablovaného pianisty, který si říká BOJAN Z. A byl vynikající! Klavír využívá i jako perkusivní a strunný nástroj, v jeho kompozicích slyšite barokní i klasicistní inspirace, samozřejmě balkánské tóny, to vše přetaveno do výrazově pestrých improvizačních toků. Pomáhá si k tomu také tzv. xenophonem, což je hybridní Fender piano, sestavené samotným Bojanem z vyřazených, kdesi nalezených střev elektrického nástroje – jeho zvuk je samozřejmě analogový, hodně špinavý, drsný, syrový, mnohdy industriální. Poprávu sklidil bouřlivé ovace!
Letošní ročník Jazz Goes To Town zakončilo JOHN SCOFIELD TRIO, to jest se Stevem Swallowem u baskytary a Billem Stewartem za bicími. Tato sestava spolu hraje zhruba tolik let, kolik má tento festival. Jak symbolické! Hraje méně efektní hudbu, než ostatní Scofieldovy sestavy (fusion, funky či nu-jazz apod.), o to více však elastickou a improvizačně bohatší. Legenda Swallow zde používá pětistrunnou basovou kytaru (byl prvním jazzmanem, který přidal onu pátou, C strunu), na kterou dokáže zahrát i jako na sólovou kytaru. Stewart bubnuje poměrně silově, přesto citlivě, a jeho sóla vpravdě přitvrzovala poměrně měkký zvuk tria. Pokud se ale člověk vposlouchal do Scofieldových partů, nestačil se divit, co dokáže zahrát deset prstů na šesti strunách. Kromě osvědčených fláků (např. „Green Tea“, „A Go Go“) zahrál také dvě novinky, bebopovku a baladu. V jeho hře byly slyšet více než jindy folkové a countryové motivy, ctil klasickou jazzovou imrovizaci, jen v codách občas zabrousil do hendrixovských vypjatostí. Nezklamal, ale ani nepřekvapil. Přesto byl závěrečný festivalový set pro jazzového fajnšmekra tím pravým pošušňáníčkem…
Ostatně jako celý letošní Jazz Goes To Town.
Díky!
Autor fotoreportu: Jindřich Oplt