Když jsem před nedávnem napsal portrét nepřehlédnutelné (v pravém i přeneseném smyslu slova) italské kytaristky jménem Silvia Cignoli, těšil jsem se na konec září, kdy ji uslyším na vlastní oči v Rakousku na Chilli Jazz Festu. Nakonec osud rozhodl jinak a já se nedostal dál, než za humna. Ale rozhovor s touto osobností současného improvisingu se přece jenom uskutečnil, i když jen na dálku. A rád konstatuju, že se moje tušení vyplnilo – Silvia Cignoli je skutečně výjimečná hudební tvůrkyně a interpretka.

Narodila jste se v Miláně. Je to město co se týče kultury v něčem zvláštní?

Miluju Milán, ale nemyslím si, že je to nějaké osvícené město, alespoň ne víc, než ostatní. Je tady rušný kulturní život, to ano, ale mám pocit, že tady v umění a hudbě rozhoduje přílišná líbivost, čitelnost již zavedených autorů více, než těch méně známých či neznámých, kteří by kulturu ve městě obohatili mnohem více. V každém případě je tady kultury všude hodně, a nejen v Miláně.

Co mám rozumět pod pojmem „stimulace nové hudby pro kytaru“, což bylo téma vaší práce při studiu na konzervatoři?

Koncept stimulace nové hudby je přímým důsledkem mého způsobu bytí umělce. Někdy je svět tak bohatý na nejrůznější stimulace, že se můžete odpojit od reality a nechat se zasáhnout jejich kouzlem, nechat podstatu věci vibrovat a dát jim tak nový život, dát jim světlo zcela abstraktní a imaginární. Nejsem troufalá, abych tvrdila, že jsem schopna se dostat do hlavy a srdce skladatelů, se kterými jsem pracovala a pracuju. Prostě jsem si tyto „vize“ vyložila po svém a filtrovala jimi své myšlenky prostřednictvím své vlastní zkušenosti a jako houba se snažím absorbovat význam, nebo alespoň to, co si pod tím představuji. Po klasických studiích v Luganu jsem začala pronikat hluboko do světa současné hudby. Náš vizuální projekt začal odtamtud, od mého posledního bodu, závěrečné zkoušky, kdy jsem se rozhodla udělat něco jiného, ​​než bylo dosud standardní, běžné.

Skladatelé píší přímo pro vás a vaši kytaru. Vyžadujete po nich něco konkrétního?

Ne, nevyžaduju. To se mi vůbec nelíbí. Chci objevovat různé hudební světy. Chci po nich, aby se zcela svobodně vyjadřovali. Pokud se mě zeptají, navrhuji jim nějaké řešení, zvuky, nápady.

Jste virtuózka ve hře na akustickou i elektrickou kytaru. Jakému typu kytary dáváte přednost? Nebo volba závisí pouze na charakteru hudby?

Ano, to závisí na charakteru hudby. Oba typy kytary jsou světem bohatých příležitostí se vyjádřit.

silvia-cignoli2

Hrajete barokní hudbu, samozřejmě s akustickou kytarou. S elektrickou jste se pokoušela hrát třeba rockovou hudbu, pro kterou je tato kytara symbolem?

Ano, před několika lety jsem cítila, že je třeba cvičit i rockovou hru, a to do větší hloubky, protože soudobá vážná hudba je kontaminována „nevážnými“ formami hudby čím dál více. A kromě gest a zvuku se mi v této hudbě líbí ten postoj „tvrdého, nesmlouvavého rockera“, což se mi zdá důležité. Taky pro mé studenty je třeba se někdy naučit nějakou rockovou skladbu, protože to vyžadují. Musím velmi poděkovat mému učiteli na kytaru Francescovi Zagovi, že mne zavedl do světa improvizace, a mému manželovi Andreovi Tremoladovi za jeho hudební nahrávky a rady.

silvia-cignoli1

Silvia Cignoli

A posloucháte rockovou hudbu nadále? Nebo třeba také jazz?

Opravdu ráda poslouchám rockovou hudbu, a to pořádně nahlas třeba při jízdě autem! King Crimson, Genesis, Hardcore Superstar … Ano, také jazz, objevuju hlavně free-jazz a podobné styly se svobodným moderním hudebním jazykem.

Studovala jste také další hudební styly z minulosti, třeba tango, starou hudbu. Obohatily vás pro interpretaci soudobé hudby? A v čem? V technice hry nebo i ve výrazu?

Ano, studovala jsem a budu studovat různé styly hudby, protože jsem zvídavý člověk a jsem si jistá, že každá umělecká zkušenost může člověka obohatit. Umění a styly přece mluví stejným jazykem, a to hudbou, nebo jazyky odvozenými, třeba duchovním, filozofickým. Umění může být sebepodivnější, ale vždycky vzniká z tohoto světa. Pro mne je možná jednodušší pochopit současnou hudbu, protože mluví slovy, která sama používám nebo je právě slyším okolo sebe. Pro mne je dobré vědět o technikách z jiných epoch a stylů, protože to zlepšuje mou vlastní interpretaci, ale abych byla zcela upřímná, tak na soudobé hudbě mám nejraději to, že je často dílem čistě nových zvuků a technik, a takový výzkum mne láká nejvíc.

Spolupracujete také s divadly. Jaké to je skládat divadelní, potažmo scénickou hudbu? Jaká je vaše tvůrčí metoda? A co je pro vás při psaní hudby to stěžejní, určující z daného dramatického díla?

Sice pro divadlo vytvářím hudbu jen občas, ale tato práce je pro mne velmi vzrušující! První zkušeností byl pro mne italský festival Theatre Music Art. Pracovala jsem s režisérem a herci na dramaturgii najít nejdůležitější prvky, jako třeba barvy, pocity, nálady, emoce, jež by se daly hudbou uchopit. Z velké části to pak byla improvizace, část se odvíjela z mé již napsané hudby, která doprovázela pohyby a slova herců. Další, a poněkud jinou zkušeností byla práce pro představení School Of Drama Paola Grassiho. Představení bylo téměř celé v neapolském dialektu, hlavní herečka napsala tradiční neapolskou hudbu, kterou také zpívala. Já složila další scénickou hudbu, která to všechno propojovala, a také zcela odlišnou hudbu, z níž pak vycházela moje improvizace. Zjistila jsem, že každé divadelní prostředí vyžaduje jinak koncipovanou hudbu, že každé to prostředí má jinou hustotu, se kterou musí být hudba ve shodě. A také jsem zjistila, že i velmi malá gesta jsou dost efektivní a významná, pokud jsou umístěna do správného kontextu. Doufám, že budu mít další příležitosti pracovat pro divadlo!

Interpretovala jste Reichovu minimalistickou skladbu „Electric Counterpoint“, a to skutečně úžasným způsobem. Byla jste s autorem v kontaktu? Konzultovala jste to s ním?

Díky! Ještě jsem neměla tu čest být se Stevem Reichem v kontaktu, ale je to vždycky zážitek hrát jeho hudbu. Musím říct, že tuto jeho skladbu člověk musí hrát bez přílišné vlastní angažovanosti, protože jeho způsob repetice vyžaduje spíše popové či rockové zkušenosti. Je to zcela jiné, než hrát klasický kus. Jedná se o kombinaci správných akcentů a vyváženého zvuku v souladu s již nahraným magnetofonovým pásem.

Můžete přiblížit svůj projekt a koncertní kapelu Irid? Co vlastně znamená toto slovo? A do jaké míry je hudební a vizuální složka improvizovaná?

Irid je zkratka slova „duhový“. Iridescent je něco, co se mění, střídá různé tvary a barvy, a to pod vlivem něčeho, třeba světla. Irid je audiovizuální koncert. V Irid projektu je zakódována nová myšlenka pojetí koncertu: v dnešním proměnlivém světě musíme také změnit formu prezentace hudby. Nemůžeme již tvořit klasické tracky, oddělené tichem, nemusíme vědět, co se bude odehrávat na pódiu, nechceme hrát již předem připravenou hudbu, dění na pódiu otrocky přizpůsobenou. Naopak. Hudba vzniká v tom jediném a jedinečném okamžiku, stejně tak vizuální, výtvarná složka. Je to tak vlastně zritualizované, a to inovativním způsobem. Jde o akt tvorby hudby i obrazu, nezávisle na sobě, přesto ve vzájemném souladu. Třeba na nedávném Chilli Jazz Festivalu jsme vytvářeli improvizací celé části. Pro tento koncert připravil obrazovou složku velký video umělec Andrea Carlotto. Ten začíná nejprve myšlenkou a pak na zakládě toho improvizuje pomocí nádherných softwarových efektů a živých záběrů, s nimiž pracuje v reálném čase.

Máte nějaký velký hudební sen? A co je to?

Když jsem byla mladší, mým největším snem bylo hrát v La Scale v Miláně. Po letech jsem měla tu čest a potěšení si tam zahrát v Rossiniho opeře „Lazebník sevillský“. Mám samozřejmě další sny, ale pro mne je nejdůležitější, abych zůstala aktivní a kreativní každý následující den. Nemohu se uzavírat jen do sebe a čekat, že nové projekty a spolupráce přijdou samy od sebe. Pokaždé, když pracuju na nějakém náročném projektu a spolupracuju s dobrými umělci, nebo hraju na pěkném místě a pro vnímavé posluchače, je to pro mne čest a splnění malého snu. Velký sen je ostatně složen z takových dílčích snů. Alespoň já to tak cítím.

Co vás ještě baví kromě hudby? Co vás ještě zajímá?

Mám ráda veškeré umění, dobré knihy a cestování. Ráda trávím čas se svým manželem, miluju dlouhé letní túry. Ráda připravuju večeři s mými přáteli a kupuju staré věci do mého domu na venkově. Ráda se setkávám se skvělými ženami, které mi dávají dobrý příklad a posilují mne tak. Ráda tančím tradiční tance, i když to nedělám často. A ráda ztrácím sebe samu ve vlastních představách…

Jaké je vaše motto při tvorbě hudby?

Upřímnost účelu.

A jaké je vaše motto v životě vůbec?

To samé. Pro mě je lidská a umělecká poctivost nade vše.

Děkuji vám za rozhovor a držím vám palce!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*