Rozhovor s jazzovým pianistou, skladatelem a pedagogem, Čecho-Američanem PAVLEM WLOSOKEM o Bezmocné hrsti, Norah Jones jako elévce, muzikantském přátelství, projektech s americkými hvězdami a rodinném štěstí…
MÁTE KLASICKÉ VZDĚLÁNÍ. STUDOVAL JSTE DOKONCE U ARNOŠTA PARSCHE, VYNIKAJÍCÍHO SKLADATELE. CO VÁM TO DALO JAKO JAZZOVÉMU MUZIKANTOVI A AUTOROVI?
Arnošt Parsch byl pro mne velkou inspirací. Srdcem plně angažován v šíření odkazu soudobé moderní hudby s velkým respektem pro českou tradici, zvlaště pak hudbu Leoše Janáčka. Jeho koncept práce s tzv. “pitch cells” a míchání nástrojových barev mi napomohl vytvořit si cit pro tvorbu, která ctí nejen inspirační myšlení, ale taky kompoziční a instrumentalní rozvoj témat a práce s nimi. Klasické vzdělání mi napomohlo hned v několika oblastech. Jednak jsem získal přehled o vývoji a historii kompletní evropské hudby, především té klasické, ale taky folklorní, lidové a operní. Samozřejmě čtení not nebyl nikdy problém, a tím pádem i samotná harmonická analýza, která je tak nutná pro moderní improvizaci. A znalost hudebních forem, jak se vyvíjely a rozšiřovaly, či v případě Beethovena “rozbíjely”, mi určitě napomohla a stále napomáhá v komponování mých vlastních jazzových skladeb.
MŮŽETE PŘIBLÍŽIT ANGLICKÝ VÝRAZ “PITCH CELLS”, KTERÝ JSTE UŽIL V SOUVISLOSTI S HUDBOU LEOŠE JANÁČKA?
Jedná se o motiv vytvořený menší skupinkou not, se kterým se pak kompozičně pracuje, a diky tomu se pak vytváří improvizační linie, které se nejen přirozeně pojí, ale taky na sebe plynule navazují. Tato práce s motivem se určitě podobá práci serialistů z 50.let, ale namísto dodekafonického/serialního konceptu, kde se jedná spíše o aleatoriku, se zde pracuje víceméně diatonicky a tedy modálně, anebo taky chromaticky, což může, ale nemusí být vždy nutně tonální.
SÁM SE VĚNUJETE SOUDOBÉ VÁŽNÉ HUDBĚ. V 90.LETECH JSTE BYL DOKONCE ČLENEM SDRUŽENÍ SKLADATELŮ, KTERÁ SE JMENOVALA BEZMOCNÁ HRST. KDO DALŠÍ BYL ČLENEM? JSTE STÁLE VE SPOJENÍ? NEBUDETE NĚCO CHYSTAT?
Bylo nás na začátku celkem pět, pokud si to dobře pamatuju. Zdeněk Král, Mário Buzzi, Pavel Šnajdr, Dan Dlouhý a já. Měli jsme pár koncertů, na kterých jsme prezentovali naši různorodou tvorbu. Každý z nás měl něco jiného, originálního v nabídce. Název této skupiny samotný vyjadřoval naše pocity studentů soudobé hudby v devadesátých letech. Na koncerty tohoto typu moc lidí nechodilo (myslím, že stále nechodí), tak jsme to trošku namixovali, aby to bylo zajímavé. Došlo k nějakým happeningům, míšení hudebních stylů, satiry i aleatoriky. Přilákalo to lidi, tak jsme z toho měli radost. Bohužel po mém odchodu do USA se skupina posléze rozpadla, protože se většina z nás rozutekla do různých světových stran. Je sice pravda, že stále komponuju soudobou hudbu, ale píšu zásadně na objednávku. Psaní do šuplíku mě už dávno nebaví a najít si čas a hlavně klid na tuto práci je u nás doma momentálně obtižnější…
JE MI TO JASNÉ, NEDÁVNO SE VÁM NARODILA TŘETÍ DCERA. DODATEČNĚ GRATULUJU. S VAŠÍ ŽENOU ANDREOU (ADAMCOVOU) PŮSOBÍTE OD ROKU 2000 V DUU V PROJEKTU CLASSICAL MEETS JAZZ. KTERÉHO SKLADATELE MÁTE NEJRADĚJI? A PROČ?
Classical Meets Jazz je projekt, který před čtyřmi roky musel být přerušen kvůli narození našich dcer. V tomto projektu jsme hráli kazdý pouze sólově a každému z nás patřila polovina programu. Hlavní myšlenkou této kooperace bylo napomoci klasickému publiku si rozšířit obzory ohledně poslechu jazzové muziky a naopak. Ony totiž ty dva žánry můžou mít k sobě dost blízko, a je pravdou, ze se nestává často, aby klasické publikum podporovalo svou přítomností jazz a naopak. V tom to byla docela originálni myšlenka a rádi bychom se k tomu zase vrátili. Manželka Andrea preferuje 20.století, hudbu Janáčka, ale taky Fišera, či Villa-Lobose a nebo Ginasteru. Rád bych ji slyšel v mpresionismu. Taky hrává mou muziku. Já většinou hrál standardy z různých období jazzu – taková procházka historií od třicátých let až po léta devadesátá. Mými oblíbenci jsou Ellington, Strayhorn, Monk, Bill Evans, Wayne Shorter a samozřejmě pianisti/skladatelé.
VZPOMÍNÁM SI, JAK SE KDYSI ILJA HURNÍK VYJÁDŘIL, ŽE JAZZOVÍ PIANISTÉ NIKDY NEMOHOU DOSÁHNOUT ÚROVNĚ TĚCH KLASICKÝCH. VY SÁM SE POHYBUJETE NA OBOU PÓLECH. MÝLIL SE PAN HURNÍK?
Nerad bych se dotknul jak pana Hurníka, protože nevím, ze které doby tento citát pochází, tak zasvěcených klasických posluchačů, kteří vyznávají pouze jeden žánr. Ale je pravdou, ze oba žánry jsou velmi náročné, a v případě, že jsou hrány a prezentovány na té nejvyšší úrovni, bych osobně žádný rozdíl, co se týče úrovně muzikanství, neviděl. Stačí si poslechnout sólové nahrávky Arta Tatuma, Keitha Jarretta, Brada Mehldaua, anebo tradičnější pojetí, jako hraje třeba Bill Charlap, a ten rozdíl se tak stává pouhou teorií či spíše přežitkem minulosti. A je dokonce faktem, že jazzová hudba pokročila nesmírně vpřed za posledních dvacet let, zatimco mám pocit, že tzv. soudobá hudba spíše přešlapuje na místě. Je skutečností, že ve velké většině případů se klasický repertoár vymezuje na prezentaci hudby starší sto let. Když dá dnes někdo na program Svěcení jara od Igora Stravinského (napsáno 1913), tak je to skoro malý zázrak!
PRÝ BYLA VAŠÍ ŽAČKOU NORAH JONES. JAK SE VÁM TEHDY JEVILA? A CO JÍ ŘÍKÁTE NYNÍ? NEZDÁ SE VÁM, ŽE SE PONĚKUD VZDALUJE JAZZU NA ÚKOR POPOVÉ LÍBIVOSTI?
Norah Jones byla mou spolužačkou na University of North Texas a taky se mnou v rámci školy studovala jazzový klavír, když jsem tam už byl zčásti zaměstnaný jako asistent. Myslím, ze to byl jeden, či dva semestry. Už je to přece jenom nějakých 18 let… Tehdy zpívala s pop-rockovou kapelou a mluvilo se o ní jako o velkém talentu. Myslím, ze o skutečný zpívaný jazz v tradičnější formě až takový zájem neměla, spíše pilovala jazzovou hru na piano. Byla nesmírně skromná a pilná. Nikdo ani netušil, že její otec byl Ravi Shankar. Osobně působila velmi sympaticky a mile. Nikde se netlačila, šla si za svým cílem. Po skončení studia se přesunula do New Yorku a tam prostě měla velké štěstí, že si jí všimli producenti Blue Note, kteří jí dali možnost se dále rozvíjet, ale taky nalajnovali tu její dráhu podle jejich uvážení a vize. Jak to celé dopadlo, už všichni víme. Je z ní světová interpretka, která možná zčásti tvoří hudbu, která má líbivější charakter, nicméně je stále kvalitní a na vysoké úrovni. Klidně si umím Norah představit, že až projde tímto komerčnějším obdobím, tak se možná vydá vice jazzovějším směrem, protože tuším, ze její srdíčko je naladěno na jazzovou notu. Jako malý důkaz tohoto směru je video-záznam na Youtube k 75. výročí založení Blue Note, kde ji doprovázejí skvělí jazzoví muzikanti jako Jason Moran, Wayne Shorter, Brian Blade a John Pattittucci.
JSTE ZDATNÝM AUTOREM BIGBANDOVÉHO REPERTOÁRU. KTERÝ ORCHESTR JE PODLE VÁS TEN STĚŽEJNÍ PRO JAZZOVÝ VÝVOJ? A KTERÝ JE DNES TEN NEJLEPŠÍ A PROČ?
No, zdatným určitě ne, ale měl jsem to štěstí vyhrát cenu Gila Evanse za kompozici a aranžování, což mi bezesporu pomohlo psát pro bigbandy častěji.
Ze školních bigbandů musím jmenovat určitě One O’clock Lab Band z University of North Texas, kde jsem měl to štěstí studovat. Z profesionálních ansámblů z historie zřejmě nejvíce Louis Armstrong, Fletcher Henderson, Count Basie, Duke Ellington, Stan Kenton a Thad Jones/Mel Lewis. Z těch dnešních pak Maria Schneider či Vanguard Jazz Orchestra. Ono se to nedá posuzovat jako ve sportu, ale nejbližší mi je muzika Maria Schneider. Píše opravdu úžasně a má skvělé muzikanty! Ono není divu, protože se učila přímo od Gila Evanse, jehož nahrávky s Miles Davisem jsou stále i dnes mé oblíbené.
HRÁL JSTE S CELOU PLEJÁDOU JAZZOVÝCH HVĚZD. KDYBYSTE MOHL NĚKOHO VYPÍCHNOUT NEJEN JAKO HUDEBNÍKA, ALE TAKÉ JAKO ČLOVĚKA, KDO BY TO BYL?
Určitě Ed Soph. Byl mi moc nápomocen během studia v Texasu, predevším po muzikantské stránce. Taky Bobby Watson, který je prostě žijící legenda a fajn chlapík, který ctí tradici. Je skvělý se studenty a taky jako parťák do kapely. A taky musím jmenovat kluky z mého amerického tria, basistu Mikea McGuirka a bubeníka Johna Rileyho. A spoustu kamarádů mám i tady v Evropě.
JSTE Z ČECH, ALE ŽIJETE VE SPOJENÝCH STÁTECH. TAKŽE MŮŽETE SROVNÁVAT. JAKÉ JSOU ROZDÍLY V MENTALITĚ LIDÍ JAKO TAKOVÝCH? KDE SE VÁM ŽIJE LÉPE?
O tomto tématu by se asi dalo taky diskutovat dlouze, ale v krátkosti můžu prozradit, že největší rozdíl je v tom, jak málo si lidé v Čechách přejí jeden druhému. Dokonce to dochází tak daleko, že když někdo tady něco má, tak ostatní si myslí, že to buď ukradl, a nebo si to prostě nezaslouží. Ta závist je opravdu hrozivá a člověk se s ní prostě v USA téměř nesetká. Je tam přece jenom ještě jiný životní standard, a stále rozhodují vědomosti a znalosti a to, co člověk umí.
JSOU NĚJAKÉ PODSTATNÉ ROZDÍLY MEZI JAZZEM EVROPSKÝM A AMERICKÝM? KDE SE TOHO PODLE VÁS DĚJE VÍC NOVÁTORSKÉHO?
To je velmi zajímavá otázka, kterou, musím přiznat, slýchávám často hlavně v Evropě. Můj názor je dosti vyhraněný, snad i proto, že se na to dívám z obou úhlů pohledu. Jednak jako rozený Evropan, který strávil polovinu života v rodné domovině studiem povětšinou klasické hudby, a jednak taky jako americký resident, který měl možnost si zahrát s celou plejádou skvělých a vážených jazzovych muzikantů na různých místech v USA a Kanadě. Určitý rozdíl bych tedy viděl v úctě k tradici, znalosti jazzoveho jazyka samotného a s ním spojeného repertoáru, a taky v celkovém cítění swingu a jeho využití, či spíše nevyužití v dnešních moderních evropských hudebních konceptech. Většina těch nejlepších amerických jazzových muzikantů prošla repertoárem bigbandů, který je podle mne základem znalosti jazzu samotného. Hraní v bigbandu nejen nutí muzikanta k poznání a osvojení stylového hraní, ale taky mu dává možnost pochopit celkový historický vývoj jazzové interpretace. Spousta muzikantů má taky ještě jiné vlivy, které je hluboce ovlivnily v začátku jejich dráhy. Může to být gospel a pravidelné vystupování v černošském kostele pri nedělních mších, anebo to je country, jako třeba u Bely Flecka. Někteří jsou vzdělaní a a se svými rodiči poslouchali klasickou hudbu denně doma a na koncertech, jiní zase vyrostli na ulici a museli improvizovat celý život, jen aby přežili. V té různorodosti je Amerika obrovsky bohatá a ve výhodě. U většiny evropských muzikantů mi v jejich improvizacích chybí zvuk blues, swingu anebo cool. Jakoby se zaměřili na modálni jazz šedesátých let a cokoliv, co po něm následovalo, a rozvíjeli tyto směry do hloubky s tím, že namísto swingového cítění preferují cítění rovné, tedy osminkové. Často je skloňována německá firma ECM jako určující směr pro evropský jazz. Netvrdím, že jeden či druhý způsob hry je lepší či horší. Osobně si rád poslechnu desky ECM, ale i když se často jedná o improvizaci a kompozici vysoké úrovně, po čase mi prostě ten nedostatek swingování a jazzové tradice začne chybět….Co se týče novátorství, tak myslím, že obě scény jsou velmi plodné a určitě jak pulsující, tak i vzrušující. Ať je to dnes Vijey Iyer s jeho indickými vlivy, či Leszek Mozder s jeho jazzo-klasickými projekty. Muzikanti se dnes často míchají napříč kontinenty, a o to více se nám pak ta hranice mezi oběma světy maže.
JAKÉ TO JE NAHRÁVAT S JOELEM FRAHMEM, PAULEM BOLLENBACKEM, DONNEM McCASLINEM? NECHÁVÁTE JIM ABSOLUTNÍ SVOBODU VYJÁDŘENÍ? NEOVLIVŇUJETE JAKKOLI JEJICH SÓLA A HRU VŮBEC?
Při projektech s takovými muzikanty jde ve velké většině případů o absolutní svobodu a taky momentální inspiraci. Já jsem zastáncem spontánního natáčení, protože věřím, že když se sejdou jazzoví muzikanti, kteří ovládají své řemeslo na vysoké úrovni, tak jediné, co zbývá, je se vzájemně poslouchat a komunikovat prostřednictvím dané hudební formy a její harmonie. V podstatě se to neliší od dialogu, akorát namísto výměny slov jde o výměnu hudebních myšlenek, které se pak dále rozvíjejí během improvizace a vzájemné rytmické podpory. Mé projekty se natáčejí živě i ve studiu. Většinou se jedná o první, či druhý “take”, a jde se na další skladbu. Hudební záznam formou not je zaslán přes email všem účastníkům s předstihem a každý je zodpovědný za to, aby do studia přišel připravený. To u většiny profesionálů bývá samozřejmostí. V případě CD “Czechmate” s Joelem Frahmem se jednalo o jednodenní nahrávací frekvenci, která trvala asi 9 hodin – s přestávkama na občerstvení a odpočinek. V případě připravovaného alba “Alternate Reality” s Donnym McCaslinem se jednalo o půldenni frekvenci a další půlden v triu – je to totiž kombinovaný projekt trio/kvartet. Donny s náma natočil celkem pět skladeb, z toho jedna je jeho vlastní, a pak spěchal na letadlo, protože večer už musel zase hrát na druhé straně USA. V případě dalšího chystaného CD projektu s Paulem Bollenbackem, který je naplánován na vydání až někdy v příštím roce, se taky jednalo o půldenni frekvenci, nicméně jsme natočili 10 skladeb, což je na cca 4,5 hodiny natáčení dobrý výsledek.
MŮŽETE JEŠTĚ VÍC PŘIBLÍŽIT ONY CHYSTANÉ DESKY S BOLLENBACKEM A McCASLINEM?
CD “Alternate Reality” s Donnym McCaslinem na tenor saxofon, Mikem Holsteinem na kontrabas a Marianem Ševčíkem na bici bylo natočeno živě u mě ve studiu na Western Carolina University v Cullowhee, North Carolina, kde již dvanáct let mám tu možnost vyučovat jazzové a teoretické předměty. Máme opravdu prvotřídní studio a skvělého kolegu, inženýra Dana Gonko, který výborně snímá zvuk. Je pravda, že při natáčení většiny mých projektů jsem plně angažován i do procesu samotného natáčení, postavení jednotlivých nástrojů, výběr a pozice mikrofonů a předzesilovačů, kde většinou dávám přednost mým historickým elektronkovým Neumannum a Sony ze 60.let, jejichž zvuk je pro mé uši i dnes stále nedostižný. Sám si pak všechny projekty taky míchám analogově na půlpalcový GP9 pas via Studer A80 a poté masteruju digitálně v ProTools za použití TC Electronic M6000 systému. Tento projekt je zcela akustický a hraju zde na Yamaha C7 Conservatory grand piano. Na Youtube lze vyhledat triovou video ukázku skladby Speak Like A Child z tohoto session. Nejnovější nahrávka s Paulem Bollenbackem na kytaru, Zackem Pagem na kontrabas a Evanem Martinem na bicí je zase o něčem trochu jiném. Hraju zde výlučně na Fender Rhodes piano, protože se krásně pojí se zvukem Paulovy kytary. Navíc je to nátroj, na který hrávám často a rád, protože ne všechna místa, kde vystupuju, mají klavír. Kromě nového materiálu jsme natočili i pár skladeb z mého dřívějšího kompozičního období, které bylo veskrze optimistické – tedy ze studentských let na University of North Texas. Závěrem jsem dal taky prostor Paulově kompozičnímu umění a natočili jsme celkem tři jeho skladby, z nichž plánuju použít na album minimálně dvě.
JAK PŘIJÍMAJÍ VAŠE DĚTI JAZZ, POTAŽMO VAŠE HRANÍ?
Děti vědí, že tatínek je muzikant. Občas přijdou na nějaký koncert a vidí mne hrát živě. To je pro ně asi největší zážitek. Ta nejstarší Victoria hraje na piano, ale její srdce a talent je spíše ve výtvarnictví a malování, takže se ji budeme snažit pomoci v rozvíjení tohoto talentu. Už dvakrát vyhrála výtvarnou soutěž na její škole a myslíme, že toto bude její dráha taky do budoucna. Ta prostřední Natalia často tančí, když cvičím, zvláště pak něco rychlejšího. Myslím, že už měla několik lekcí s manželkou, ale zatím má ještě čas se rozvíjet dále. Ta nejmenší Karolina se zdá být hudebně velmi nadaná, ale musíme ještě pár let počkat a uvidíme, jak se bude dále vyvíjet. Je schopna vydržet, když cvičím, třeba i 30-40 minut poslouchat, a nebo si hrát poblíž. Toho ani jedna z jejích starších sester nebyla schopna.
TAKÉ SE VĚNUJETE FOCENÍ. INSPIRUJE VÁS TO PAK V HUDEBNÍ TVORBĚ? A NAOPAK? OVLIVŇUJÍ SE TYTO ČINNOSTI NAVZÁJEM? NAPŘ.ZPŮSOBEM NAZÍRÁNÍ NA SVĚT A TAK?
Focení je pro mne spíše koníček. Zatím to dělám asi 4-5 let. Baví mne především spontánní focení, zachycení okamžiku, a pak taky portréty a krajiny. Focení určitě dává člověku jinou perspektivu vidění světa a díky digitální technice ty dnešní možnosti jsou opravdu téměř neomezené. Když pak člověk po zpracování vytiskne konečnou fotku na formát 13×19 palců, tak ten výsledek nejen potěší, ale často taky dodá další motivaci.
V SRPNU SE CHYSTÁTE NA SLOVENSKO-MAĎARSKÉ TURNÉ S MARIÁNEM ŠEVČÍKEM A SLOVUTNÝM AMERICKÝM SAXOFONISTOU RICKEM MARGITZOU. JAK SE RODÍ TAKOVÝ KONCERTNÍ PROJEKT? A JAKÝ REPERTOÁR BUDETE HRÁT?
No, to je spíše otázka pro Mariána Ševčíka. Od něho tento originální nápad vzešel. Akorát vím, že to nebylo vůbec jednoduché, a že to spolu s Lukášem Oravcem dali dohromady bez sponsorských darů a dotací. Jednalo se asi o 100 emailů, spousty telefonátů a vyřizování, a když se vám pak třeba jeden z majitelů klubu týden před šňůrou ozve, že ten termín přece nemohl potvrdit, protože jede v té době na dovolenou, tak jsou z toho kluci pak na mrtvici a rychle hledají náhradu. Plně chápu roli manažerů a co je jejich náplní práce. Tohle muzikanti opravdu nemohou dělat, protože to množství času a energie vynaložené na organizaci něčeho takového je pak zcela odvádí od toho, co dělat mají – tedy koncertovat a hrát vždy naplno, jako by to bylo naposled. Dnešní doba je dost krutá pro muzikanty promující sami sebe, protože nás platí stejně jako před 50 lety, ale dnešní ceny jsou díky inflaci úplně někde jinde. Z toho se dá těžko uživit. O rodině ani nemluvě.
A NA ZÁVĚR NESMÍ CHYBĚT OBLIGÁTNÍ OTÁZKA: JAKÝ JE VÁŠ NEJVĚTŠÍ HUDEBNÍ, RESPEKTIVE ŽIVOTNÍ SEN?
Hudební sen snad, abych se ještě za života prosadil do špičky jazzových muzikantů, kteří udávají nový směr vývoje této hudby a měl možnost s nimi pravidelně hrát a cestovat po světě, tak abych mohl šířit tuto formu umění a jeji odkaz, jak nejlépe to dokážu. Životní sen je už spíše realitou. Je to má rodina, má žena Andrea, mé tři dcery, a náš už třináctiletý pes Foster. Taky naše práce učitelů hudby a předávání hudebních a životních vědomostí lidem, kteří o to stojí.