Olomoucké barokní slavnosti ve znamení minimalistických oper

Olomoucké barokní slavnosti ve znamení minimalistických oper

barokni-slavnosti-konvikt-baroko-62013_denik-600Z letošního ročníku Olomouckých barokních slavností, jež se zrodily v roce 1998, jsem viděl dvě opery, a to napsané zakladatelem festivalu Tomášem Hanzlíkem. Obě opery samozřejmě provedl jeho Ensemble Damian, soubor, který se již od roku 1995 specializuje na autentickou interpretaci barokní a soudobé hudby (tzv.neobarokní minimalismus). Mimochodem – exkluzivní rozhovor s Tomášem Hanzlíkem přineseme v brzké době…

V prostorách Jezuitského konviktu v Olomouci zazněla 12.července Hanzlíkova první autorská opera „Endymio“ (z roku 2001). Skladatel hudbu napsal na původní latinské libreto kroměřížského piaristy Jana Kopeckého (1727), jež zpracovává antický mýtus o Endymiovi, který se zamiluje do Diany. Původně trvala opera tři hodiny, Hanzlík ji zhustil do jedné hodiny, přičemž zdůraznil onen střet mezi věčnou krásou a symbolem dětství a mládí, které uteče a už se nevrátí. Zároveň je postava Endymia, hledajícího svého ztraceného psíka, podobenstvím touhy po lásce, jež však zápasí se strachem z rizika bolesti z mileneckého vztahu. Stejně tak barokní melodika získává díky Hanzlíkovi ještě vypjatější expresivitu a ostinátní rytmus, přičemž jsou však zachovány i nádherně klenuté melodie. Hanzlík zůstal také u klasického členění barokní opery – sborová čísla, árie a dueta. Hned úvodní sborové číslo s nymanovskými sazbami ansámblu vás totálně dostane, že zůstanete z té neobyčejné hudební emocionality doslova v šoku. Na něco takového už dnes posluchač soudobé hudby není zvyklý. Instrumentář Ensemble Damian byl opravdu blízký Nymanovu Bandu: altový saxofon (Pavel Krchňák), fagot (Zdeněk Gregor), lesní roh (Karel Valenta), dvoje housle (Václav Návrat, Branislav Lariš), klávesové nástroje (Martin Smutný) a kontrabas (Dalibor Teimer). Sbor (pod názvem Svatocecilský) čítal 7 mužských, tzn.tenorových a basových hlasů, a 11 ženských vokálů – sopránových a altových. Pětice sólových zpěváků podala vynikající, plnokrevný výkon. Obě zpěvačky, ať již Jana Synková (alt) v roli Aurilly a Anna Jelínková (soprán) jako Diana, působily coby fatální ženské elementy přesvědčivě. Basista Pavel Maška (Sylvanus) a tenorista Rostislav Baláž (Thyrsus) také nezklamali, ale ještě výše nad nimi čněl německý kontratenorista Carl Thiemt (Endymio). Jeho výkon bych označil za snový – a zvláště jeho smutkem bolestná árie z 11.scény (tudíž předposlední) zaslouží absolutorium!

A to jsem netušil, jakého zážitku se mi dostane druhý den (13.července), kdy byla na stejném místě provedena opera „Torso“. Tu Hanzlík v roce 2004 napsal společně s Vítem Zouharem, a to přesně půl na půl. Jako libreto posloužil opět text piaristy Kopeckého, který byl použit v jiné Hanzlíkově opeře – „Yta Innocens“. Oba autoři použili 12 scén, které se do této opery nevešly, a ty pak poskládali ve skutečně torzovitý útvar bez děje. To jim ale umožnilo vytvořit dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže zmapovat šíři lidské emocionality v její zhutnělé podobě. Tentokrát se o to postarala pouhá čtveřice sólových zpěváků, kteří se střídají buď jednotlivě, či ve dvojicích nebo všichni pospolu. Sopranistka Kristýna Vylíčilová a altistka Jana Synková opět pohltily vše okolo svým ženským šarmem a zároveň vůdčí silou, kterou si dokázaly emočně podmanit muže. Mužské pěvecké protějšky představovali tenorista Radek Prügl a basista Pavel Maška. Oba vokální světy byly v rovnováze, místy měli ale pěvecky (nikoli emočně) navrch muži. Celé dílo působilo vzácně vyrovnaně, bez jediného hluchého místa, ba dokonce noty, a nenechalo posluchače vydechnout. Čtveřice zpěváků navíc také pohyby, gesty a mimikou dokázala zhmotnit hnutí duše. Bohaté kostýmy a nápaditá scéna (přitom jednoduchá a v třeba v případě mořské bouře i vtipná) jejich výkon ještě víc umocnily. Zajímavě dopadá rozbor opery po stránce autorské – dramatičtější, to jest tragikou a smutkem vypjaté emoce jsou více záležitostí Hanzlíkovou, tu optimičtější, v závěru dokonce radostnou, ztvárnil spíše Zouhar. A celé to do sebe úžasně zapadlo… Co se týče instrumentální stránky, tak „Torso“ má tentokrát velmi blízko ke Glassovi. Doprovodný ansámbl je oproti předchozí opeře komornější, tvoří jej dva houslisté (zde Alena Strojilová, Branislav Lariš), violoncellistka Petra Čadová a Martin Smutný za pozitivem. A hrálo jim to vskutku náramně!