Romanika: bolestná romantika z hlubin ženské duše
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Průměrné skóre

Slovenka Ika (Ildikó) Kraicová z Trnavy mne svým emočně vypjatým zpěvem učarovala již před skoro 3 lety, kdy jsem ji slyšel v hudebním pubu U Kohouta v Hradci Králové. Se svým mužem, kontrabasistou Romanem Kraicem od roku 2004 tvoří páteř souboru ROMANIKA (což je složenina z jejich prvních jmen), jenž na labelu Pavian Records/Dr.Horák vydal nyní v pořadí čtvrté album „V hlbinách“.

Romanika se zde představuje v neobyčejně silné sestavě – jako kvartet, doplněný o další nepřeslechnutelné hostující muzikanty. Ústřední dvojici doplňuje kytarista Stanislav Počaji a bubeník a perkusista Juraj Raši, zkušení multižánroví instrumentalisté. Hudba na albu je velmi rozmanitá, slyšíte inspirace jazzem, šansonem, folkem, pouličním kabaretem, flamencem, čardášem, balkánským gypsy – takže se občas přidávají klarinetista a saxofonista Miroslav Poprádi, pianista Ondrej Krajňák, srbská akordeonistka Sneźana Jovic, saxofonista Nikolaj Nikitin, vokalista Róbert Pospiš a kytarista Martin Sillay. Posledně dva jmenovaní album také produkovali, zvučili, mixovali a masterovali (jinak jsou známí jako „slovenští Simon a Garfunkel“). Na prvý pohled zaujme CD svou výtvarnou stránkou, obal i booklet jsou dílem knižního grafika a výtvarníka Fera Malíka a jde vskutku o obraz lidských (respektive ženských) emocí a zmatků, o nichž koneckonců vyprávějí zde skryté písně. Autorkou hudby je výhradně Ika Kraicová, texty obstarala oceňovaná současná slovenská básnířka Eva Luka. Písně o hlubinách ženské duše, mystice života, záhad a bolesti lidské existence vznikaly dva roky a se sugestivitou obnaženosti tak odrážejí nelehké životní období Iky Kraicové. Uměleckou opravdovost výpovědi umocňuje i to, že skladby byly ve studiu nahrávány naživo, aby zněly syrověji, tudíž přirozeněji, jako na koncertě. A tento záměr všichni protagonisté naplnili mírou vrchovatou!

V hlbináchO Kraicové se hovoří jako o druhé Hegerové, také se kritici zmiňují o Radůze či Szidi Tobias. Ano, do jisté míry lze tyto tři ženské osobnosti v jejím pěveckém výrazu najít, ale Ika Kraicová je především svá! Album „V hlbinách“ otevírá flamencově zabarvená píseň „Huslistka“ – zde bych spíše slyšel Dášu Andrtovou (když byla ještě Voňková) v těch vypjatějších momentech, jinak má nejblíže k Zuzaně Homolové. Flamencem ovoněná je též předposlední písnička „Žlté orchidey“ – zde však více lyricky, s bohatými perkusemi, zasmušilým, posléze v sóle emotivním tenorsaxofonem Nikitina, s údernou, ale kongeniální hrou bicích jako od Briana Bladea. Romskou energií je nadupaná svižnůstka „Hoja-Gundža-Hoja“, jimž navíc balkánský kolorit dodává klarinet a akordeon. Z podobných zdrojů povstala také „Som tvoja žena“ s bohatým vokálním backgroundem. Emočně silné vyznání ženy, oddané svému muži – „…každou noc jsem tvoje panna…“

Maďarským čardášem bouří „Sepiové kolieska“, životní bilancování za stolem v krčmě, s parádním klarinetovým sólem Poprádiho – „…dejte mi dvě piva/sepiová kolečka/podívejte jsem živá/ztělesněná bolístka…“ Sborovým vokálem je uvozena hořko-sladká „Piesočná žena“ (že by inspirace oním legendárním japonským filmem téhož názvu?), která má zase blízko k portugalskému stylu fado, což umocňuje tklivý akordeon Jovicové (mimochodem, ta je jinak členkou Pressburger Klezmer Bandu).

Za vrchol alba však považuji čtyři balady, jež nejlépe snoubí všechny vlivy a inspirace, a tudíž se vyznačují výjimečně autentickou sugestivitou. Ve dvou zanechává výraznou stopu pianista Ondrej Krajňák – „Moja dcéra“ je smutkem svíravá balada o nemocné autorčině holčičce („…malé děvče na kolotoči…“), až s hrozivě tklivým klavírním doprovodem a burácejícím bubnem v pozadí („…moje dcera je jablíčko noci…“), v hegerovsky podané písni „Jaskynná voda“ dostane Kraicové hlas neuvěřitelnou výrazovou hloubku, umocněnou nejen citlivým pianem, ale také tenorsaxofonem Poprádiho, evokujícím atmosféru Lynchových filmů. Sax a piano přidávají na intenzitě, čímž dochází k emotivní gradaci. Podle mne absolutní vrchol alba!

Skladba „Po zatmění“ s kytarou, basou a ševelivým bicím má zase náladu songů Toma Waitse, je hodně najazzlá, s tíživě melancholickým duchem nočního brechtovsko-weillovského kabaretu – „…slunce si strhlo Měsíc z tváře/a světlo náhle švihá krajinu/javory zmítají se v páře/vědí, že nejslabší z nich zahynou…“. V závěrečné písni „Zvonkohra“ zvoní dvě kytary, omamuje rytmus, Kraicová zpívá se stejnou silou citů jako skandinávské bardky, čímž proměňuje tuto folkově znějící baladu na opravdový klenot. Navíc text je postaven na sónických prvcích zvonkohry, např. (ponechávám ve slovenštině): „zvonkohra, hrdéčky, hrdule, hluky/nad nimi mraky, priesvitní obri/spúšťajú k tráve dážďové ruky…“, „…zvonkohra, hrdlovce, hrdlili-hrdli…“, „…zvonkohra, hrdlice, hrdlajdá, fíha…“ atd.

Summa summarum: Můj favorit na slovenské Album roku v kategorii „Folk&World music“!

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován


*