Věk se u dámy neprozrazuje. Ani ve světě jazzu. Děje se tak s patřičně obdivným halasem u mužů, kteří se pak ještě za živa stávají legendami. Avšak ne ve všech případech platí, že dotyční zrají jako víno. Jestliže Ella Fitzgerald je ve světě označována jako První dáma jazzu, JANA KOUBKOVÁ je v česko-slovenských luzích a hájích Jediná dáma jazzu. A k tomu věku snad jen tolik: v roce 1974, to jí bylo třicet, se definitivně jako zpěvačka rozhodla pro jazz. A proto k jejímu letošnímu jubileu vyšla výběrová kompilace nahrávek z let 1976 – 2014. Na 2 CD se jich vešlo 40, vybírala je sama zpěvačka (společně s Tomášem Padevětem ze Supraphonu) a kolekce dostala přiléhavý titul „Jazz? Oh, Yes!“
Jana Koubková měla samozřejmě štěstí na jazzové osobnosti, jež působily až iniciačně na každého jazzového eléva – jmenujme alespoň Luďka Hulana, Karla Velebného, Václava Zahradníka, Kamila Hálu. Zpívala po boku vynikajících instrumentalistů (a také autorů), jakým byli bezesporu Zdeněk Hrášek, Daniel Fikejz, Michal Pavlíček, Alan Vitouš, Martin Kratochvíl, Jaroslav Šindler, Slávek Janda, Sarka Dvořák, Pavel Jakub Ryba, Zdeněk Fišer. Proto je také její vokální záběr tak široký – od dixielandu a swingu, přes nejrůznější podoby moderního jazzu, jazz-rock a improvising, až po šanson, crossover a world-music. Čím dál více se prosazovala jako autorka, zprvu textů, posléze také hudby, takže k roli vokalistky přidala i písničkářství v pravém slova smyslu – mám na mysli třeba písně „Za to může jazz…“ (1993), „Jen s jednou postelí“ (2005), „Chet Baker a já“, „Koukám se z okna“ (2011) a jako bonus „Chtěla sem víc než ty“. Tato nahrávka totiž ještě nevyšla, pochází z připravovaného alba, které Koubková v březnu ve studiu natočila s bubeníkem Janem Červenkou a kytaristou Romanem Hampacherem (ex-Dobrohošť, Irish Dew) a naznačuje ještě naléhavější příklon k roli písničkářky. Album dostalo název „Smrt Standardizmu“ a vyjde společně s knihou jejích textů „Jen s jednou postelí“. V knihkupectvích je však k mání již nyní její v pořadí třetí knížka „Básně z jazzové dásně“.
Přiznám se, že Janu Koubkovou obdivuji již od roku 1977, kdy jsem jako student začal hltat hudbu tzv.menšinových žánrů a slyšel ji na vlastní oči (tuším) v Redutě. Také jsem si od té doby kupoval všechny její desky, jež čas od času vycházely. A nebyla to jen elpíčka, ale také singly a EP. A na těch vyšly v edici Mini Jazz Klub (Panton) ony vzácné nahrávky Jazz Sanatoria Luďka Hulana a Jazz Half Sextetu, s nimiž Jana začínala. Po vojně (1981) jsem jezdil rok co rok na festival Vokalíza, který založila. Patřila k těm neúnavným propagátorům a organizátorům hudebního dění, kteří dodávali mně (a dalším nesemleným) naději v tom šedivém bezčasí. Její album „Jazzperanto“ z roku 1987, které Koubková natočila s japonskou pianistkou Aki Takase (na výběru jsou přítomny dvě ukázky: titulní a „Tanec pro dva prsty“) nasměrovalo můj zájem i do naprosto nerentabilních hlubin free-jazzu a soudobé vážné hudby.
Na výběrovém dvojalbu nechybí ani její vokální experimenty s invenčně hrajícím Michalem Pavlíčkem ve stylu Stromboli („Něžná“, „Pipu“ – 1981, „Pápalo“ – 1984) a Alanem Vitoušem („Nijána“, „Kročej“ – 1985) – s překvapením zjistíte, že už tehdy se u nás dělal parádní ethno-jazz! A to nemluvím o jazz-rocku, což výmluvně dokazují ukázky spolupráce s Horkým dechem („Ty papuče“ – 1978), Jazz Q. („Blues holky na vdávání“ – 1985) a Yandim Band („Setkání duchů“ – 1989). A pak její schopnost volné improvizace („Nickamínek“ – 1996), nedostižně barevných vokálních ploch (např. „Modlitba k sv.Rochovi“ s českým klarinetovým kvartetem – 1997), rockového drajvu („Uprostřed noci – Eva“ z alba „Dívčí válka“ Jana Buriana – 2006), emocionálně bohatého uchopení blues („Dobrý den smutku“ – 2005) a folklóru („Proč si k nám nepryšeu“ – 2011). Jen jsem čekal více latiny, vzhledem k tomu, že se Jana neskrývá se svým vášnivým obdivem třeba k brazilské divě jménem Tania Maria. Na výběru najdete pouze jobimovku „Aqua de beber“ (1987) a spíše karibsky znějící hříčku „Nahua Mari“ (2005). Ale na druhou stranu Koubková takto ještě naléhavěji vyniká jako jazzová zpěvačka mimořádně svébytného formátu.
Tentokrát tady nevystupuji jako recenzent. Toto dvojalbum je zároveň dokumentem čtyř dekád česko-slovenského jazzu a těžko lze dnes hodnotit to, co bylo doslova vydupáno z kulturního podzolu. Zmíním se však velmi pochvalně o zvuku – nahrávky, byť z různých časových údobí i zdrojů, jsou ošetřeny na současnou úroveň kvality. A CD je vybaveno informačně i obrazově dostatečným bookletem.
Místo obligátního Happy Birthday si dovolím přiložit k recenzi nerecenzi mou vlastní báseň, již jsem Janě Koubkové věnoval v časech malin zrajících…
(Janě Koubkové)
Pokaždé když jdu spát
těším se na probuzení –
že mne potká něco krásného
že chytím nějakou šanci za vlasy
že svléknu konečně naději do naha
rozdrtím jí krunýř necity
že uslyším blues
místo proslovů čistý scat
zkrátka že uslyším jazz…
No a když se probudím
když se probudím zase sám
je z postele opilý prám
Nemám odvahu vstát
Spím dál…
(1986)