Mimo hranice důvěrně známého hudebního světa
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Průměrné skóre

Slovenský label Hevhetia se rozmachuje čím dál víc do široka. Vedle jazzu, alternativního rocku a soudobé vážné hudby mapuje také středoevropskou scénu volné improvizace. Navýsost reprezentačním dokladem budiž čerstvé album „Live In Brussels“ rakousko-slovensko-maďarského tria HAUTZINGER & FUJAK & SÖRÉS.

Rakouský trumpetista Franz Hautzinger začal ve vynikajícím vídeňském orchestru Nouvelle Cuisine, nyní spolupracuje např.s Max Nagl Ensemble, London Improvisers Orchestra, Derekem Baileym, Williamem Parkerem, Axelem Dörnerem a dalšími veličinami. Slovenský improvisátor a zvukový umělec Julo Fujak je znám účinkováním třeba v projektu Teória Odrazu, podílel se společně s Lewitovou a Vladimírem Mertou na hudbě k němému filmu Jánošík (1921), hraje v duu s Mikolášem Chadimou. Maďarský Zsolt Sörés má za sebou již také úctyhodné muzikantské portfolio – jmenujme jen Jeana-Hervé Pérona (ex-Faust), Stuarta Cartera, Keisuke Masudu.

Toto pozoruhodné trio neidiomatické improvizační hudby se sešlo (z popudu vůdčí osobnosti belgické improvizační scény Jeana-Michela van Schouwburga) v bruselském Studio Odeon 120 dne 6.listopadu 2011 a jeho live session ozvučil a nahrál legendární zvukař Michael W.Huon (Art Ensemble Of Chicago, Frederic Rzewski, Cecil Taylor, Phil Minton, John Butcher). Franz Hautzinger zde hraje výhradně na čtvrtónovou trubku, Julo Fujak obhospodařuje preparované piano, preparovanou baskytaru, zvukový procesor a ozvučené hračky, Zsolt Sörés drtí violu, pracuje s živou elektronikou a ozvučenými objekty.

artworks-000075294610-tfit88-originalBezmála osmačtyřicetiminutové album „Live In Brussels“ obsahuje tři skladby, pojmenované jednoduše „Part I., II., III.“ Ona neidiomatičnost je zde završena do všech nuancí, čili ani náznak melodie a obvyklé harmonie, přesto lze hovořit o kompozicích. Navzdory zvukovým roztodivnostem, jež jsou často v rámci toho kterého hudebního nástroje až nesmyslné, všichni tři aktéři produkce vytvářejí hudbu, jež dává smysl. V této souvislosti mne napadá svět současného výtvarného umění – také si mnoho lidí řekne Tak tohle bych namaloval taky nebo Neumí malovat, tak dělá tohle…jenže ten umělec umí malovat, dokázal by pořídit perfektní portrét, ale prostě nechce pouze zaznamenávat věrně realitu, chce někam za její hranice, někam za zrcadlo! Stejným způsobem přistupují k tvorbě tito improvizátoři. Důležitý je nejen tón, ale především zvuk. Tón funguje osamoceně, nikoli pouze jako jeden z mnoha, aby společně vytvořily melodii. O čem ta melodie pak vlastně vypovídá? Odráží či dokonce dotváří skutečnost? Nevytváří náhodou falešný svět? Tón je roven zvuku a opačně – s tím tito improvizátoři pracují. A to je činí naprosto svobodnými umělci…

Pokud přistoupíte na jejich pojetí hudby, čeká vás dobrodružný výlet do dalších dimenzí. „Part I.“ (18:20) působí od počátku jako subtilní zvukové plazma, občas prolahoděné zvuky piana. Sem tam se vyjasní, obzor zezlátne, pak však nastoupí zneklidňující rytmizace šumů, dronů, praskání. Není to ale vůbec studené, zvláště, když tuto zvukovou masu občas polidšťují rozverné zvuky hraček. Trubka nehraje, ale mluví, zvuková materie je neustále v pohybu, vyvíjí se, mění, dynamizuje, houstne, rytmizuje, hlučí, bublá, škrká, šumí, vrčí, praská, rozpouští se a znovu nabývá na síle a vrstevnatosti. Místa nádherných setkání i střetů. Lyrických ztišení i brutálního třeštění.

Part II.“ je dlouhá pouze 7 a půl minuty, pracuje hodně s lupanci, praskotem, pomalým tokem, výrazně dotvářeným violou. Zvuková rozříštěnost se v závěru sleje a vyvrcholí erupcí trubky a violovou kadencí jako codou.

Part III.“ (21 minut) se poněkud odlišuje od předchozích dvou skladeb. Je příkladem opravdu výjimečně zdařilé společné kompoziční práce. Zaujme výrazně zharmonizované piano v kontrastu s táhlými alikvótními plochami a drony v široké rejstříkové škále, trubka vytváří nádherná oblaka témbrů, hudební tok je minimálně třívrstvý, využit je kontrapunkt. V půlce se kompozice výrazně dramatizuje, ozve se opravdu zneklidňující zvuk měřené radiace (to mi naskočila fakticky husí kůže, tenhle zvuk znám příliš bytostně), jenž posléze pročistí ztišené, skoro nebesky harfové tóny preparovaného klavíru. Poté vás zdrtí noisová vlna, v 15.minutě se však dostaví úplné ztišení a trio se nadechne k lyrickému, dětsky hravému závěru.

Znamenitý počin mimo hranice důvěrně známého hudebního světa!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..