Goyone Blues napříč staletími a styly
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.6Overall Score

Francouzský pianista a skladatel DANIEL GOYONE vydal již deváté album pod svým jménem, a považte – u slovenského labelu Hevhetia! Jmenuje se prostě, ale výstižně: „Goyone Blues“.

Tato šedesátiletá jazzová hvězda zazářila především dlouholetou spoluprací s Trilokem Gurtu, avšak hrála a natáčela také s Richardem Galliano, Louisem Sclavisem, Laurentem DEHORSEM a dalšími domácími veličinami. Je členem nejen Orchestre National de Jazz, ale též komorních ansámblů (jako třeba Orchestre des Concerts Lamoureux), skládá hudbu pro televizi, film, divadlo, cirkus, reklamu a do zvukových knih pro děti.

Nové album „Goyone Blues“ obsahuje 19 krátkých kompozic (stopáž alba je něco přes 52 minut), a to převážně autorských. Jedenáct z nich pouze ve znamení jeho solo piana, a poznamenejme hned v úvodu, že excelentního. Album spolu s Goyonem produkoval vynikající belgický jazzový zpěvák David Linx, jenž také ve třech skladbách hostuje. Dalšími nepřeslechnutelnými hostujícími muzikanty jsou tady ještě trumpetista Ibrahim Maalouf, kytarista Nguyén Lé a perkusista Thierry Bonneaux.

Goyone_coverDaniel Goyone pojal album víceméně jako poctu různým hudebním géniům a stylům minulosti i současnosti (a zdaleka nikoli pouze jazzových). Úvodní „Thelonioso“ odkazuje k bluesově emotivnímu Monkovi, „Gymnossienne No.2“ vychází z naivity Erika Satie, v meditativní „Diatomée“ cítím odkaz velikána Oliviera Messiaena, „Paris XVIIIé“ evokuje rokokovou skotačivost, jiskřivou hravost a zdánlivou bezstarostnost Mozartovu či Rameauovu, „Dodgsong“ odkazuje k chopinovské romantice, „For Morton Feldman“ je jímavou poctou tomuto soudobému skladateli (bohužel již zesnulému), „Pierce-Pierres“ je vtipnou parafrází na slavný kus Milese Davise (Jean-Pierre), „Ainsi Soient-Íles“ evokuje debussovský impresionismus, posmutněle lyrická „Canopée“ na mne působí jako dodatek ke stejnojmenné niternosti, již pro ECM natočil Xavier Charles s Christianem Wallumrodem v roce 2010, tak trochu jako z Čajkovského baletu Louskáček zní skladba „La Baleine et le Ballerine“ (s pekusemi), „Epsilon“ má hodně blízko (také díky vířivým perkusím) ke Stravinskému. A pak jsou tu tři zdařilé, výrazově překvapivé cover-verze – v Hancockově standardu „Maiden Voyage“ vede pianista dialog s trumpetistou, a to v rozšířené tonalitě soudobé vážné hudby, „Very Early“ hraje také jinak, než autor Bill Evans, tak nějak janáčkovsky, Gershwinův hit „I Love You, Porgy“ zní úsporně, lyricky vycizelovaně (takhle nějak by to hrál Chopin). Titulní „Goyone Blues“ a „Zinzolin“ mají pro změnu podobu vstřícných duetů piana s kytarou, pravda, nijak překvapivých (pro toho, kdo někdy slyšel našeho Kratochvíla s Ackermanem), přesto osvěžujících. Velmi se mi líbí výkon Davida Linxe – v „Japanese Flower“ jeho vokál společně s kytarou vytvářejí barevné podmalby, muzikálově melodickou píseň „I Can See My Self Again“ si sám otextoval a zpívá ji s podobným lyrickým naturelem jako Theo Bleckmann, v „Upside Down Blues“ potvrzuje pak naplno svou vokální kvalitu, výrazově, barvou hlasu a frázováním připomíná současnou nejjasnější hvězdu Gregoryho Portera. Jde o jedinou skladbu, kde jsou slyšet všichni zúčastnění hudebníci. Jak vidno, album „Goyone Blues“ je navzdory komornosti neobyčejně pestré a o nějaké nenápadnosti už vůbec nelze hovořit.

Napovědět mohou i tyto starší nahrávky (ty nové zatím nejsou k dispozici):

 

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*