Francouz PIERRICK PÉDRON patří k inovátorům jazzového altsaxofonu, který v současné době zažívá renesanci. Samozřejmě se nemůže vyhnout stylotvornému vkladu Ornetta Colemana, hlavně co se týče tvorby a dynamiky tónu, ale přesto se dokáže úspěšně vyhýbat free-jazzu, který je definován již do stavu status quo. Pédron sice vychází z be-bopových kořenů a zachovává krkolomnost volných improvizací raných 60.let, ale je již poučen rockovou a elektronickou hudbou. Naplno se to projevuje na jeho novém albu „KUBIC´S CURE“, který vyšel 25.dubna (dva dny před jeho 45.narozeninami) na mnichovské značce Act Music. Pro tento label je to již třetí počin, celkově jde o Pédronovo sedmé album v roli lídra.
Zatímco na předchozím albu („Kubic´s Monk“ – 2012) uchopil novátorský odkaz jazzového génia Thelonia Monka, novinka „Kubic´s Cure“ je poctou slavné rockové skupině The Cure, a to především autorské osobnosti zpěváka Roberta Smithe, tohoto charismatického dekadenta-melancholika a´la E.A.Poe. A vystačil si opět s pouhým triem – vedle Pédrona se na albu podílí kontrabasista Thomas Bramerie a bubeník Franck Agulhon. Dlužno však dodat, že se na několika skladbách nepřeslechnutelně podílejí tři hostující muzikanti – dvakrát trumpetista Médéric Colignon, ve třech skladbách vokalista Thomas De Pourquery, jednou pak Ghamri Boubaker s alžírskou flétnou.
Na 44 minutovém albu Pédron předělal devět hitů The Cure, britské ikony gotického rocku a new wave především v 80.letech. Nijak extrémně je neprotahoval, což je rozhodně ku prospěchu, neboť v žádném případě nejde o free-jazzové výlety za hranice slyšeného. V některých verzích zachovává téměř totožnou stopáž (jako např.hned v úvodní skladbě „A Forest“). Přesto dokáže ve svém pojetí umocnit onu typicky rockovou živočišnost a energii. Ani hudební materiál nemusí zhušťovat, koncentrovat – Pédron na to jde formou jakési koktavé, přerývané citace hlavní melodie, jejím kouskováním a nedořečením, dokonce i zpomalováním, aniž by ji však po vzoru free-improvizátorů dekonstruoval. Naopak – nakonec ji zopakuje celou a mnohdy ji dokonce cituje přesně. To, co jeho hru naplno dotváří, je neuvěřitelně eruptivní, tvrdá a zároveň ohebná rytmika. Všichni tři pak pracují s dynamikou a proměnlivostí hudebního toku, všech jeho vrstev, s až vražednou gradací. Místy je zvuk saxofonu zdvojen.
Vokál ozvláštňuje (výrazně polidšťuje) skladbu „In Your House“, „The Caterpillar“ a „A Reflection“. Tuto kompozici považuji za absolutní vrchol jinak výjimečně vyrovnaného a zdařilého alba – je výrazně sycena severoafrickou hudbou, a to nejen použitím alžírské flétny, ale také rytmickou složkou v podobě perkusivního propletence. Po ní ostatně následuje další verze, obohacená prvky world-music: příznačně zabijácky svižná „Killing An Arab“, v níž je i trubka zabarvena ve stylu alžírského rai, přičemž celé je to nadupané punkovou energií. Trubka se dostává ke slovu ještě v závěrečné, taktéž punkem sycené pecce „Boys Don´t Cry“. Cover songu „In Between Days“ zachovává svižnost, zprvu bezstarostnou, ke konci již navztekanou. Originálním způsobem Pédronovo trio spojuje dva fláky v jednu kompozici – týká se to „Just Like Heaven“ a „Close To Me“, přičemž ona původní rozverná svižnost nápaditým členěním struktury ještě více vyniká. Druhým vrcholem pak budiž úžasné uchopení poeovské balady „Lullaby“ – ačkoli je zpočátku zdůrazněn rytmus a melodie je upozaděna, přičemž se to na vás valí ve vrstvách a v dynamických vlnách prvních 3 a půl minut, je zlom do dekadentní melodie ještě sugestivnější než v originále. Přitom sax se zdvojuje, hudební masa se tak zahušťuje, až to vyvrcholí emocionální erupcí.
Bravo!