Divadlo 29 v Pardubicích připravilo pro fanoušky nefalšovaně svobodné hudby další učiněnou lahůdku (po bezmála iniciačním vystoupení finského zvukového experimentátora Juho Laintinena ve středu): v pátek 25.dubna se zde v rámci svého obřího evropského turné (nevyjímaje také britské ostrovy) představilo berlínské JEALOUSY MOUNTAIN DUO.
Dohromady se dali v roce 2011 a stačili vydat již dvě samostatná alba. Hudba tohoto dua kytaristy Bergera a bubeníka Schneidera je označována jako směs free-jazzu, no wave a avantgardního rocku a´la Captain Beefheart – nedořečené riffy, zlomy, pomlky, prchavé melodie a neutuchající napětí. Já bych jim dal spíše nálepku free-rock. Kytarista nenápadného vzezření a robustní bubeník, klasický to řízek, pořízek či plucar, začali své vystoupení s takovým nasazením, že již po dvou skladbách byl bubeník zcela promočen a kytarista v opravdovém tvůrčím rauši. Jako by přiletěli z jiné planety. Kytarové improvizace nejsou jazzové, kdy prsty kmitají po hmatníku a tóny jsou vršeny melodicky a harmonicky zároveň, ale spíše ve smyslu hledání těch nejroztodivnějších akordů, souzvuků a jejich nečekaných sledů, stejně tak jejich rozkladů až na spektrální erupce, výbuchy tónových drúz a mikrotonálních shluků. A z těch všech hlukových roztodivností, hardcore tsunami, škrkání, drsnění, cezení, vytloukání, vrásnění, rozpouštění, mletí, drcení a tření se nepřetržitě vylupovaly bluesové i folk-rockové riffy a motivy, evokující Hendrixe, Zeppeliny, Neila Younga a především Ry Coodera. Samozřejmě si kytarista vypomáhal i živými samply, často mu jako podklad pro volnou improvizaci sloužila minimalistická repetice jediného motivu či pouhého riffu, pohrál si i s oscilátorem, tóny rozsekával na sekanou a neskutečně chutný a výživný nářez. Bubeník hrál se živočišnou energií, ale nikoli pouze silově, s bravurou a s kongeniální přesností v souhře zvládal nejen gringcoreově zabijácké výbuchy, ale i ztišení, kdy vytepával rytmus jako ten nejlepší zlatník vzácný kov. Postupem času ubylo pochopitelně energie, a tak duo více pracovalo s proměnlivou strukturou a dynamikou. Dokázali, že jsou opravdovými hudebními tvůrci, kteří mají všechny improvizační výboje a excesy pod kontrolou, a vznikající hudební proud, byť sebevíc prudký a divoký, tak dokáží kompozičně udržet pohromadě a ve směru, který oni určují. Při jejich hodinovém vystoupení jsem si uvědomil, že pakliže existuje termín „duchovní hudba“, pak oni jsou na opačném pólu – vytvářejí „fyzickou hudbu“. A i ona má svůj smysl a sílu lidské výpovědi. A to na úrovni vpravdě umělecké. V případě Jealousy Mountain Dua navíc neotřelé, jedinečné. Pro mne zatím největší hudební zážitek roku!
Zároveň i nejsympatičtější hudební výkon – neboť vězte, že hráli pro 10 (slovy: deset) posluchačů! Tolik nás v Pardubicích přišlo poslechnout si hudbu formace, která již letos stačila uhranout posluchače nejen v Německu, ale také v Anglii, Walesu, Skotsku, Belgii a Polsku, a jistě se jim to podaří i v následujících dnech a měsících ve Švýcarsku, Srbsku, Rumunsku, Chorvatsku, Slovinsku a Rakousku! A přitom je propagace akcí v Divadle 29 velmi dobrá, informace o vystupujících jsou podány přitažlivě a přitom zasvěceně. Zaráží mne ale, že o nich neinformuje vůbec Český rozhlas Pardubice, jenž mimochodem sídlí hned vedle! Programový ředitel Zdeněk Závodný se mi před časem svěřil, že od jisté doby (a je to už několik let) tam z redaktorů nezavítá nikdo. Natož, aby se aspoň ve vysílání zmínil… Přitom program Divadla 29 je jedinečný a skutečně kvalitní. Ale to asi nebude ten hlavní problém. Lidi v prostorách divadla nechyběli – kavárna byla plná. Chyběli jen na kultuře.