IMG_2354Divadlo 29 v Pardubicích připravilo pro milovníky experimentální hudby další nevšední lahůdku. Dne 23.dubna zde vystoupil finský violoncellista, improvizátor, zvukový umělec a skladatel LUHO LAITINEN.

Tento mladý hudební talent vystudoval konzervatoř v Turku a Královskou akademii v Londýně. Nyní dokončuje doktorské studium na Sibeliově akademii v Helsinkách, kde také vyučuje. Jeho doménou jsou vlastní kompozice, které využívají violoncella jako zdroje pro zvukové experimenty, a to nejen akustické, ale především elektroakustické, a také se soustřeďuje na interpretaci soudobých kompozic především americké provenience (např. Phil Niblock, John Cage, LaMonte Young, Alvin Lucier), často sónického a sound-artového charakteru.

V pardubickém Divadle 29 představil Luho Laitinen tvorbu vlastní a Alvina Luciera. A hned zpočátku jsem si připadal jako ti posluchači, kteří byli přítomni v roce 1977 premiéře: udiven, zprvu zaskočen, urputně hledající vlastní cestu k poslechu. Zazněla totiž průlomová „Music On a Long Thin Wire“. Jak tohle mohu, proboha, recenzovat?! A jak může běžný konzument hudby přijmout něco takového? Nemá smysl popisovat technické zázemí takové hudební produkce (přijmeme-li fakt, že jde o hudbu), kdo chce, může si o tom přečíst zde. Jako recenzent dodávám, že Fin použil klavírní strunu a že proces vzniku zvukově bohatého toku byl pro mne jako posluchače i diváka neobyčejným dobrodružstvím. Jednalo se skutečně o hudební kompozici, jež směřovala odněkud někam a vyvíjela se strukturálně, výrazově i dynamicky. A ačkoli jsem měl před očima pouze hradbu mašinek, drátů, kabelů a reproduktorů, výsledná hudba nebyla vůbec studená, tím méně odlidštěná. Dokonce místy nečekaně lahodila duši. Vstupovala do mne podobně jako chrámové varhany…

Poté vzal do rukou svůj nástroj a zahrál dvě vlastní skladby. „More Or Less Predictable Waveforms“ z roku 2009 je pouze akustický kus, ale Laitinen zkoumá zvuk violoncella i mimo jeho běžný rejstřík, svými hmaty jej doslova rozkládá a takto vylouplá spektra se často blíží elektronickému zvuku. „Song for G“ vyrůstá z jednoduchého violoncellového partu, jenž je následně elektronicky přeměňován nejen barevně a dynamicky, ale také dekonstruován a vystavěn znovu, se zcela jinou strukturou, obohacen o vskutku sugestivní tóny.

Závěr něco málo přes hodinu trvajícího vystoupení patřil Lucierově nejznámějšímu sónickému experimentu z roku 1969 – „I ´m Sitting In a Room“. Laitinen namluvil jednoduchý, krátký text (o svém účinkování ten večer) a tuto nahrávku pak postupně překrýval jedním filtrem za druhým a znovu pouštěl do éteru. Akustické kvality prostoru se tak promítaly také do proměny záznamu. Zhruba po desátém přehrání již nebylo slovům rozumět, ta se přeměnila v hudbu, z níž se vylupovaly úžasné drony. Škoda, že Laitinen nepokračoval dál. Ten proces mne zcela pohltil a zajímalo by mne, k jakým roztodivnostem zvuku by se to dále ubíralo.

Během produkce několik lidí opustilo hlediště, a to za halasu, které nesvědčilo příliš o ohleduplnosti. Ale na to jsou hudební experimentátoři již zvyklí. Třeba takový John Cage by mohl vyprávět, co všechno se dělo v oněch legendárních 4 minutách a 33 sekundách!

 

 

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*