Warning: A non-numeric value encountered in /www/jazzport.cz/jazzport.cz/wp-content/themes/valenti/library/core.php on line 1457
Hudební dort norských experimentátorů
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.4Overall Score

Na poslední dubnový týden se do českých a moravských luhů a pohanských hájů chystá zavítat norský experimentální indie-rockový soubor KAROKH. Bude propagovat své debutové album „“, jež vyšlo 1.února na newyorském Loyal Label. A nutno poznamenat, že vyvolalo takový rozruch, že se hovoří o nejpřekvapivějším debutu za posledních x let. A to napříč nekomerčními žánry současné hudební scény… (Pokud budete chtít zjistit, co slovo „karokh“ znamená, nezkoušejte to. Neznamená nic, jen nějaké blíže nespecifikované město na mapě, třeba v Afghanistánu – připadalo to kapele jen náležitě cool. Nic víc v tom není.)

Nejsem si tak zcela jist, zda po právu. Ano, oněch osm skladeb (potažmo písní) bylo nahráno a smícháno Ulfem Holandem, zvukovým čarodějem, který spolupracoval třeba s Motorpsycho či Molvaerem. Mají perfektní zvuk, který evokuje onen kouzelně dřevný analogový krautrockový zvuk. To samozřejmě umocňuje eklektičnost a pružnou dynamiku nahrávek. Mladá sedmičlenná parta s jazzovou trubkou a zdvojenými syntezátory se již od roku 2010, kdy v Oslo vznikla, snaží o fúzi indie-rocku s hardcoreovou energií, folk-noirového písničkářství a nu-jazzu. Sólový ženský (respektive dívčí) vokál zde má navíc spíše instrumentální roli, ačkoli artikuluje texty v angličtině, ale tento aspekt považuji za největší zádrhel. Takový způsob zpěvu vyžaduje vyzrálý, rejstříkově bohatý (a patřičně usazený) hlas, a takovým zpěvačka Ina Sagstuen pří vší úctě nedisponuje. Sugestivně zní v nižších polohách, kdy tolik hlas emotivně neexponuje (a tehdy připomíná legendární Nico), ve vyšších ztrácí přesvědčivost a v těch nejvyšších patrech zní až protivně hystericky. Doufejme, že zatím, protože jde jinak o sympatickou tvůrčí snahu, mezi mladými zpěvačkami (a zpěváky také) dnes tolik vzácnou.

Karokh coverNejvýraznějším, a také nejstylotvornějším instrumentalistou souboru je bezesporu trumpetista Thomas Husmo Litleskare. Stejně jako on, tak i ostatní muzikanti prošli v minulých letech rozmanitými seskupeními a tento pel-mel se promítá také do výsledného soundu Karokh (např.Skadedyr, Ich Bin Nintendo, Monkey Plot, Wolfram): kytarista Christian Winther, basista Magnus Nergaard, bubeník Jan Martin Gismervik a hráči na klávesové nástroje Jonas Cambien a Jan K Hovland. Občas to bohužel chutná jako onen příslovečný dort pejska a kočičky, ale klenutý zvuk trubky, často zastřený dusítkem, stmeluje všechny stylové ingredience do snesitelně přebujelého guláše. Leckde tyto stylové zlomy slouží jako stavební kameny pro práci se strukturou kompozice, hlavně pak co se týče dynamiky a gradace. Naštěstí album o celkové stopáži bezmála 44 minut nabízí několik zdařilých počinů, jež slibují nadějné věci příští.

Nejzářnějším příkladem budiž „Gossip From the Air“, která v sobě funkčně spojuje ambient, minimalismus, elektroakustické zvuky, temný zpěv a´la Nico, práci s jedním jediným dlouhým tónem jako od LaMonte Younga, postupné zhušťování hudebního toku až k energetické plazmě hardcoru. Jde o nejexperimentálnější kus na albu. A hned v následujícím „Tsjuder“ využívá Karokh akustické kytary, smuteční trubky a jazzového kontrabasu k evokaci hodně temné noirové nálady, trhané však elektronickými drony a kovovým spektrem alikvótů, přičemž rytmika jen tak ševelí a šelestí. Vzniká tak neobyčejné napětí, neuchopitelně zneklidňující. Po ní zase přichází na řadu jakýsi šamanský rituál s bohatými perkusemi, velmi proměnlivou strukturou, rozdrásanými tóny varhan, jež s tlukoucími bicími vytvářejí hutný spodek, s naléhavým polorecitativem – „Song From A Coast“.

V ostatních skladbách se to fúzování kapele Karokh daří bohužel méně. Úvodní „Flowers Every Day“, kterou kapela zvolila za jakousi vlajkovou loď albové flotily, vás sice zaujme nadupanou energií a jemnými disharmoniemi, které jsou důsledkem souboje indie-rocku s free-jazzem, ale přesto z toho cítím něco jako nezralost, neujasněnost. Poměrně líbivý „Surf Decadence (ooh, ooh)“ využívá jazzových obláčků nad syrovým tokem a´la Joy Division, a zní to víc pubertálně jak naivně – nejsem se však jist, jestli ta naivita vlastně měla být cílem. Jednoduše se mi tahle písnička nelíbí. Instrumentálka (jen s občasným vokálem v pozadí) „Once More No Bear“ je právě tím nejmarkantnějším příkladem splácaného dortu – i když možná právě tahle rozlítanost či lépe řečeno neukotvenost je pro mladého posluchače to nejpřitažlivější: v oné až dětské hravosti kapela doslova utopila vše, co jí přišlo na mysl (naivní elektronické zvuky, minimalistické figury, zrychlování, zpomalování, grunge, punk, free-jazzové erupce, Miles Davis). Miniatura „Karokh“ je nejrychlejším kusem alba, je to taková rozsekaná punková rebelie, norský masakr elektrickou pilou. Závěrečná „Into The Wild“ reprezentuje indie-rockovou baladu s línými bicími, kytarovými vyhrávkami, smutnou trubkou, cinkajícími klávesami – celé se to převaluje a vy čekáte, co z toho vyleze, máte totiž pocit, že je to sopka těsně před erupcí, ale dočkáte se lyrické melodie a bublavé cody. Koneckonců – i takové překvapení se počítá, no ne?

A kde že můžete tedy tuhle norskou partičku vidět a slyšet?

  • 24.4. Brno (Kabinet múz)
  • 25.4. Kroměříž (Klub Starý pivovar)
  • 26.4. Třebíč (Hudební bar Račerovice)
  • 29. 4. Ostrava (Plan B Hardcore Cafe)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*