Pořadatelům Mladí Ladí Jazz se podařilo po dvou letech znovu do Prahy dostat Portico Quartet ze Spojeného Království.

Přivezli svůj mix živých nástrojů saxofon, basa, bicí, hangu a doplněný elektrickými smyčkami a zvukovými syntetizátory. Skladby jsou postaveny  na až minimalistických, opakujících  se motivech, ale na rozdíl od stylů jako trans či klasického ambientu, je hudba doplněna o jazzové a klasické postupy, rify baskytary a melodickém ale místy až atonálním saxofonu. Stejně jako fáze Steve Reicha i kolečka Portico Quartet se neustále jemně až neznatelně mění a strhávají posluchače do svých hlubin. Jejich barevná hudba byla výrazně podpořena skvělým zvukem, klobouk dolů před jejich zvukařem.

Stylově lze sledovat vývoj skupiny od čistě akustického uskupení postaveného kolem Hang nástroje/zvuku (jako buskeři nemohli jinak) k výraznému posunu k elektronice a syntetizátorům. Rozumím, že někomu tento posun nemusí vůbec vyhovovat ani se líbit, je to možná méně intimní a tiché, ale s tím si musí poradit každý posluchač sám. Mně osobně se se jejich vývoj a směr velmi zamlouvá. Takto by mohla vypadat meditativní hudba 21. století.

Skupina sestávající z Jack Wyllie (soprán/tenor saxophone), Duncan Bellamy (bicí), Milo Fitzpatrick (double bass) a Keir Vine (Hang a perkuse) přivedla plný Palác Akropolis do transu.

PS: nemůžu si odpustit, ale dramaturg by se měl zamyslet. Uvést před takovouto peckou uskupení stěží krajského charakteru (nejspíš uskupení z nějaké základní umělecké školy z horní dolní), je jemně řečeno nešťastné. Kdy už si tu v Čechách odpustíme „zviditelňovat“ známé známých!? Radši nemyslet, co si o tom Portiko Quartet myslel …

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..