Schubertova Zimní cesta v jazzovém kabátě
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Průměrné skóre

„První šance pro ni, poslední pro mne!“ Tato slova vyřkl Mathias Rüegg, skladatel, aranžér a pianista, jenž se nehodlá podřídit diktátu komerčního trhu již čtyři desítky let, zakladatel legendární Vienna Art Orchestra, kterou musel v roce 2010 rozpustit především z finančních důvodů. Ona slova se týkají sedmadvacetileté zpěvačky z Vídně, kterou tento jazzman objevil a učil ve Vídni. Pravé jméno Julia Pallanch si změnila na LIA PALE a vydala v loňském roce na značce Universal a v produkci Rüegga debutové album „GONE TOO FAR“.

Z bookletu se posluchač dozví, že autorem hudby je jakýsi „berT“ a že tento dotyčný zhudebnil texty někoho, kdo si říká „Will milleR“. A aby toho nebylo málo, tak se dočte, že pianistou na nahrávce je „shoE“. Tak vězte, že pod těmito šiframi se skrývá Franz Schubert, Willhelm Müller a Mathias Rüegg!

Ano, protože album je kolekcí 12 vybraných písní z romantického cyklu „Zimní cesta“, který Schubert napsal roku 1827 a v němž zhudebnil Müllerovy básně. Dva a půl roku je Rüegg překládal z němčiny do angličtiny a pracoval na hudebních úpravách a aranžích, neboť „Gone Too Far“ je deska opravdu výsostně jazzová! Lia Pale byla původně electro-popovou divoženkou, ale on jí otevřel dveře do světa jazzu, protože vycítil její obrovský talent a cit pro tuto nesnadnou muziku. Pouštěl jí nahrávky slavných jazzových zpěvaček a zcela jí tak změnil život. „Kdykoli si vzpomenu na Billie Holiday, musím brečet,“ říká k tomu Lia Pale. A Rüegg ji takto připravoval na nevšední schubertovský projekt.

xl997646

Album o celkové stopáži 45 minut natočila vedle zpěvačky sestava předních rakouských jazzových muzikantů (a jedné muzikantky) – kromě Rüegga za klavírem ještě Harry Sokal (flétna, saxofony), Hans Strasser (bass) a Ingrid Oberkanins (bicí, perkuse). Nikdo z nich se vehementně nedere do popředí, „slouží“ plně zpěvačce, čímž její smyslný, sladký, smutný, hořký i expresivní, mnohotvárný hlas ještě více vynikne. Sokalova sóla jsou umně zakomponována – jeho sopránka je emočně vypjatější, tenor má vřelý, teplý tón a flétna je až impresionistická. Rüeggova hra na klavír je výrazově i dynamicky nesmírně pestrá, skutečné jazzové sólo ale vystřihne pouze jednou – natolik se podřizuje celku! Zhusta jsou využívány zvonivé perkuse, což evokuje jiskřivý sníh na této zimní cestě.

Jde o neobyčejně elegantní jazz bez rozmáchlých gest a experimentů, o téměř krystalicky čisté písně, až jakési písňové amalgámy, kde jsou emoce skryty pod povrchem, neslyšíte je naplno, spíše cítíte – a v tom je největší kouzlo desky. Přitom tuto gurmánsky vytříbenou jazzovou krmi všichni zúčastnění aktéři vařili z nejrůznějších ingrediencí, a to nejen ze Schuberta. Prosákne občas latina (např. „The Rooster Woke Me“), také muzikál („My Hat Flew Into Darkness“), gospel („My Faithful Walking Staff“, zazpívaná jen za doprovodu piana), kabaret („Follow My Teardrops“) a šanson („Walk With Stumblin´Feet“). Tři písně se pak vyjímají obvzláště: „Barefoot On the Snowbank“ je nejsugestivnější baladou alba, s výraznými údery bicích a potemnělou náladou, „Footprints Can´t Be Seen“ je postavena na klavírní fuze, takže zní zprvu jako barokní píseň, poté díky sopránsaxofonovým malůvkám zromantičtí, a závěrečná, titulní „Gone Too Far“ s kontrabasovým antré evokuje svou nostalgií, smutkem a zlomeným zpěvem ty nejlepší nahrávky Billie Holiday.

Navzdory svému češství zvolávám: Vídeň se vyznamenala!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..