Digitální alba vycházejí ve světě čím dál častěji, mnohý titul pak zůstane jen v této podobě. V okamžiku, kdy se také naše republika (s oním raně kapitalistickým právním prostředím) začlenila do tvůrčího společenství Creative Commons, můžeme sdílet to obrovské množství hudby i my, i když se značným zpožděním, takže máme co dohánět. Jsme doslova zavaleni lavinou digitálních alb různé úrovně, od těch geniálních až po ty nejbizarnější roztodivnosti tak akorát pro doktora Chocholouška. Všichni to ale myslí dobře, natáčejí s nejlepším vědomím a nejčistším svědomím. Ale to je problém internetu jako platformy pro umění všeobecně. Vždyť se podívejte, z kolika lidí jsou bloggeři, básníci, povídkáři, fotografové, vizuální umělci…a hudební tvůrci! Internet jako umělecké médium působí svou bezedností a bezuzdností proti smyslu tvorby jako netuctového vyjádření skutečnosti či výletu do říše fantazie, jež rozšiřuje a tříbí naše vnímání, vědění a vědomí. Je to mnohdy jen takový nenažraný svět zábavy pro jediný okamžik, kdy konzument nepotřebuje nic nového, naopak – chce se setkat pouze s tím, co zná, a ví, kam to zařadit. A kdykoli může pryč, někam jinam. A tak jen těká, a pocit přesycení pouze prohlubuje prázdnotu, a nejen intelektuální…
A proč vlastně takhle filozoficky zeširoka uvozuji obyčejný hudební portrét?
Pokud celý život poslouchám nejrůznější hudbu, a vím, že mi toho spousta zůstane stejně neobjevena, jsem na tom vlastně úplně stejně, jako ti výše zmínění, nepoučení konzumenti. Také těkám. S pocitem, že tohle je přece ztráta času, skáču ze vzorku na vzorek, z alba na jiné album, z písničky na písničku, aniž bych je vyslechl celé. Když jsem při svých plavbách po moři nul a jedniček narazil na Cicada Music Inc., zpozorněl jsem. Rozhodl jsem setrvat potřebný čas k tomu, abych mohl zodpovědně vyslovit své ničím nezatížené mínění.
Tato společnost pod licencí Creative Commons a se sídlem v kanadském Novém Skotsku byla založena v roce 2007 dvojicí Bonny&Spencer Morgan. Není to ani label (poskytuje audio a video služby, hudební a filmovou produkci apod.), přesto vydala dvě digitální alba, za nimiž stojí DJ BONSEYE, čili BONNY MORGAN.
Původem kalifornská zpěvačka, písničkářka a kytaristka se již od svých 14 let věnuje hudbě jako profesionálka. Kromě hudby vystudovala v Los Angeles také herectví, dabing a filmovou produkci, procestovala sama, nebo s různými kapelami celý svět. Dlouhodoběji působila v Japonsku, Číně, Jížní Koreji a na Havaji. Zde potkala svého budoucího partnera, Kanaďana, schopného ajťáka a manažera. Bonny Morgan je také zdatnou skladatelkou – píše hudbu pro film, TV, videohry, reklamu, módní přehlídky, výstavy. Často vystupuje, na pódiu se vedle ní objevili třeba jazzový trombonista Russ Little, multižánrový bubeník Russ Miller či legendární disco-diva Evelyn „Champagne“ King. No řekněte sami: nezní to nadějně?
Hned v prvním roce existence firmy Cicada Music Inc. zde Bonny Morgan natočila album „Acoustically Yours“. Obsahuje 9 známých písní, ať již popových evergreenů či jazzových standardů. Většinou si vystačila sama se svou kytarou, takže album vyznívá více folkově, než retro-jazzově. Když posloucháte v jejím podání třeba takové „Autumn Leaves“, „Blue Moon“, „My Heart Belongs To Daddy“ či „On the Sunny Side of the Moon“, máte pocit, že ty písně jsou jednoduše řečeno nedodělané, v lepším případě, že to jsou demo nahrávky. Občas si vypomůže dvojhlasem („Scarborough Fair“ – jak jinak…) či vícehlasem („Route 66“), dokonce drobnými perkusemi („Cicada“), ale přesto ty songy jaksi prošumí. A je to škoda, protože zpěvačka má velmi příjemný, až lahodný hlas, níže posazený, sice bez velkého výrazového rejstříku, avšak nikoli plochý. Ale rozhodně nejazzový, alespoň co se týče frázování a dynamiky, což by ani tak nevadilo – u některých písní to dokonce pokládám za přednost. Bohužel jedinou…
O to více jsem byl zvědav na její druhé album, které stvořila pod jménem DJ Bonseye o dva roky později: „Digitally Yours“. Předcházela ho pověst neobyčejné fúze smooth-jazzu, funku, popu, urban-dance, techna, chill outu, ambientu a trip-hopu. Prý doporučeno těm, kteří rádi poslouchají Portishead, Mobyho, Trickyho, Björk a milují scenescapes a´la Twilight Zone. Dobrá, zkrátím to – samo tamo tam občas vykoukne něco podobného, dokonce i zastřený vokál a akustické piano, přesně tak, jak to má být, ale chybí tomu moment překvapení, všechno už to bylo předtím aspoň tisíckrát přemleto, přežvýkáno, převařeno. Naštěstí ta jedenáctka kompozic netrpí jedním podstatným nešvarem této syntetické hudby: přílišným natahováním stopáže. Její skladby se neproměnily v kolovrátky, takže je jejich poslech vlastně příjemný, občas dokonce, i když vzácně, vzrušivý (třeba ve „Velvet Electricity“ a hlavně „Surrender Dorothy“).
A s tím mám já problém… Považuji za ztrátu času, poslouchat hudbu pouze kvůli příjemnému pocitu. A co potom, až ta hudba utichne?! Potřebuji, aby ve mne nějaký čas doznívala. Aby rezonovala. Abych na ni myslel. Měl chuť si ji pustit znovu. A nebo aby se dokonce stala součástí mé osobnosti, již natrvalo! Jako třeba „Love Supreme“ Johna Coltranea… (A když jsme u elektronické hudby, pak mám navždy v sobě „Katharsis“ Czeslawa Niemena. Ta hudba ve mne neustále zní. Ta hudba mne prostě uchvátila!)
Koneckonců, zkuste to sami – třeba vy v tom najdete to, co hledáte:
Á propos: Co jsem to vlastně tím filozofickým úvodem chtěl říct?