V rámci trutnovského festivalu Jazzinec vystoupila dne 20.března v hudebním restaurantu Pod Hradem blues-rocková legenda první velikosti GWYN ASHTON se svým triem. Role „předskokana“ se více než se ctí zhostila zpěvačka MARTA KLOUČKOVÁ s kvartetem.
Marta Kloučková Jazz Project je kvartet, složený z nadějné mladičké zpěvačky, jež dokončuje Ježkovu konzervatoř a již se stačila etablovat na české jazzové scéně v různých projektech, dále z trutnovského odchovance, kontrabasisty Miloše Klápště, bubeníka Marka Antoňů a pianistky Ivy Korgerové, taktéž reprezentantů té nejmladší jazzové generace u nás. A zdá se, že velmi nadějné generace, mohu-li si dovolit generalizovat!
Marta Kloučková je majitelkou velmi sytého, plnokrevného, a přitom žensky podmanivého hlasu, který je díky přirozené i vycizelované ohebnosti zároveň dalším (a rovnocenným) hudebním nástrojem – její frázování je navzdory mládí neobyčejně vyzrálé, a přitom zůstává svá. Nejpřesvědčivější je v baladách, do nich dává nejvíce ze sebe, v rychlejších písních se občas příliš snaží být jakoby ležérní, tolik se do nich nepokládá, což je škoda. Na úvod si dovolila vystřelit Coltraneovu pecku „Afro-Blue“ a opravdu jsem se při tom roztetelil jako při poslechu třeba takové Abbey Lincoln. Hned poté zařadila další obtížnou věc, a to hit Stevieho Wondera „Part Time Lover“, z které kvartet udělal jazzovou baladu s funkovým refrénem a poprvé se zde blýskla svým sólem pianistka při hodně zahuštěné rytmice. Při „Day-dream“ si vystačila zpěvačka jen s basou v umně vystavěném duetu. Následovaly pak nejen další standardy, ale také cover-verze takových hitů, jako třeba „Now At Last“ (od kanadské písničkářky Feist), či nové uchopení rané kompozice Herbieho Hancocka „Taking Chances“. Kromě sól pianistky a skutečně virtuózního kontrabasisty nesmím zapomenout vyzdvihnout znamenitou a skutečně určující hru bubeníka – Marek Antoňů bubnuje velmi pestře a odstíněně, přitom dynamicky, je typem hnacího motoru.
A to jsem ještě netušil, že ten večer uslyším excelovat dalšího českého jazzového bubeníka, a dokonce v konfrontaci s rockovou extratřídou! Neboť vězte, že blues-rockový kytarista a zpěvák Gwyn Ashton vystoupil v Trutnově s bubeníkem Romanem Víchou a baskytaristou Lukášem Kytnarem (mimochodem další plod trutnovské líhně). A řeknu vám, že tohle trio bylo doslova k neutahání, hrálo s chutí, až s vražednou energií. Česká rytmika připomínala dobře namazané perpetuum mobile, Ashton se proháněl po strunách, jako by nebylo už nic snazšího, a zpíval trochu přiškrceným hlasem, ale vždycky naplno. Teď už chápu, proč ho v roce 2001 prestižní francouzský časopis Guitar Magazine pasoval na třetího nejlepšího kytaristu na světě! Tenhle Australan welšského původu, od roku 1996 křižující sólově nebo v různých sestavách jako leader či sideman celou Evropu (s Van Morrisonem, Johnnym Winterem, Canned Heat, Robinem Trowerem, B.B.Kingem atd.), to na posluchače hrnul bez velkých okolků, kytaru nabroušenou na maximum, jedna blues-rocková pecka stíhala druhou, že nedal čas ani na zaslouženou bouři posluchačského nadšení. Ale ani v té nabuzené decibelové smršti se neztrácela jeho nápaditá kytarová hra, prosta do sebe zahleděné, onanistické ekvilibristiky, s neopakovatelnými riffy, vyhrávkami a sóly, v nichž čím dál patrněji ožívali géniové John Campbell, Mike Bloomfield, Stevie RayVaughan a především Jimi Hendrix. Každá Ashtonova pomalejší věc byla jako pokojem plným zrcadel, jako malé křídlo…snad anděla? Každopádně muzika od Pánaboha, která zůstane nesmrtelná na věky věkův. A bez ohledu na to, jestli to je jazz nebo není…
Pokud jsem někoho navnadil, tak přidávám informaci, že Gwyn Ashton Trio bude brázdit české a moravské kluby a podobná zařízení ještě do 6.dubna, a to téměř každý den (např. 25.3.zavítá do brněnské Staré pekárny). Jedinečná příležitost tuto nehvězdně se chovající hvězdu slyšet a vidět! Neboť pak už opouští starý kontinent, neboť ho čeká obří turné po britských ostrovech…
(autor fotoreportu: Patrick Marek)