Kterak se přes Jazzinec převalila swingová tsunami
Patrick Marek

Kterak se přes Jazzinec převalila swingová tsunami

_DSC7802Další koncertní položkou trutnovského festivalu Jazzinec bylo vystoupení letitého amatérského souboru SWING SEXTET z Náchoda, který 13.března v Koncertním sále Bohuslava Martinů navíc hostil výjimečného jazzového sólistu ze Slovenska, kterým nebyl nikdo jiný než JURAJ BARTOŠ. A rovnou dodávám, že šlo o velmi zdařilý počin!

Náchodský Swing Sextet již dávno není šestičlenný. Ten večer jich bylo na pódiu tentokrát osm. Patří k nejdéle fungujícím swingovým souborům u nás, a o nějakém „amatérismu“ (pokud jde o kvalitu) nemůže být ani řeči. Mimochodem, nějaký čas zde tvrdil muziku třeba elév, dnes hvězda nejen českého jazzového nebe Robert Balzar! Swing Sextet hrál snad s každým, kdo v téhle muzice v Čechách něco znamená – jmenujme alespoň Janu Koubkovou, Jaromíra Hniličku, Láďu Kerndla, Lee Andrew Davisona, Mojmíra Bártka, Petra Kořínka a nádavkem kubánského trumpetistu Lazara Cruze. Juraj Bartoš patří podle (nejen) mého názoru mezi nejvíce nedoceněné jazzmany minimálně ve střední Evropě. Jeho hra na křídlovku je doslova dechberoucí a pro citlivého posluchače navýsost lahodná a zvukově bohatá a barevná, výrazově pravdivá (stejně jako např.u Kennyho Wheelera). Ačkoli v první polovině devadesátých let tento Bratislavan sklízel jednu poctu za druhou, natočil dokonce československé Album roku (1993) s Georgem Mrazem a Karlem Růžičkou („Going Home“), v roce 1994 byl vyhlášen Jazzmanem roku na Slovensku, zůstal později poněkud ve stínu. On sám se však nikam, a tím méně do popředí netlačí, jazzu (ale i klasice) se věnuje v prvé řadě pro radost a potěšení vlastní i posluchačů, netouží po piedestalu prvotřídní, V.I.P. hvězdy. A troufám si tvrdit, že na kvalitě jeho hry je to znát. A pro swing, hudbu především pro dobrou náladu, to platí dvojnásob.

Juraj Bartoš se Swing Sextetem nehrál poprvé, evidentně si padli do noty. Jejich společné vystoupení se změnilo v čistokrevný jam-session, kde si milovníci hutného a sladkého swingového džemu přišli na své. Na čas se nehledělo, bezmála třihodinový koncert (s malou přestávkou) byl nabitý muzikantskou radostí, kongeniální souhrou a vynikajícími sólovými výkony. Nemohl jsem se nabažit Bartošových chorusů, především hraných na křídlovku, těšil jsem se na každé jeho sólo jako Otesánek na krmi. Hned s prvním sólovým vkladem, a to ve slavné „Lady Be Good“, jsem věděl, že to bude prostě ono! Několik skladeb zahrál také jako jediný sólista – třeba latino-jazzůvky „Girl from Ipanema“ a „Black Orpheus“, přičemž ostatní zahustili rytmický spodek nejrůznějšími drobnými perkusemi a také vibrafonem, který zdatně obsluhoval lídr kapely Emerich Drtina. Ten se postupně rozehrál k výrazným sólům, např.v baladách „Night And Day“ a „My Funny Valentine“. Jako sólista se zaskvěli také tenorsaxofonista Antonín Doležal, na altku a klarinet Petr Drašnar, jenž navíc přidal osvěžující scat a´la Luděk Hulan, pastoriusovská sóla vystřihl baskytarista Tomáš Katschner (mimochodem vůdčí duch festivalu Jazzinec), Emerich Drtina kromě vibrafonu ovládal trubku a největším překvapením byl pro mne mladičký kytarista Vítek Beneš, opravdu nevšední jazzový talent! Ovšem celá kapela šlapala jako dobře namazaná swingová mašina, která si troufla i na takové fláky jako Heftiho „Duet pro dvě trubky“ či Strayhornův „Take the A Train“. Ve čtyřech písních se pak představila Pavlína Rudolfová, zkušená zpěvačka s hlasem podobné barvy jako měla Ella Fitzgerald – velmi odvážná (a sympatická) byla především interpretace Garnerovy balady „Misty“, s jejím vlastním, českým textem (jak jinak, než milostným).

Swing Sextet s Jurajem Bartošem opět prokázali, že swingová hudba je a zůstane nesmrtelná, ať už se bude jazz ubírat kamkoli…

(foto: Patrick Marek)