V rámci trutnovského festivalu Jazzinec 2014 vystoupil 6.března v Koncertním sále Bohuslava Martinů izraelský saxofonista SHAULI EINAV, a to se slovenským triem JAZZ&MORE. V prostředí bývalého evangelického kostela v novogotickém slohu zněl moderní komorní jazz náramně, zvlášť, když kvartet na pódiu zahrál ve vynikající formě. Však už spolu absolvovali loňskou šňůru nejen po vlastech českých a moravských, takže se dá již mluvit o sehrané, stabilní sestavě. I když vlastně jen napůl: s lídrem tria Jazz&More, nadějným dvaadvacetiletým kytaristou Samuelem Marinčákem, nehrála jeho kmenová rytmika (Šarišský a Huišč), ale jeho otec, kontrabasista Martin Marinčák a bubeník Stanislav Cvanciger, tudíž ostřílená rytmika z AMC Trio, jenž má za sebou spolupráci s takovými hvězdami světového jazzu, jako Ulf Wakenius či Randy Brecker. Myslím, že ku prospěchu věci – takové trio, řekněme invenčnější a tvárnější, než přece jen poněkud eklektičtější „mládežnická“ sestava, se jevila pro hru zkušenějšího saxofonisty přece jenom přínosněji. (Aniž bych tím jakkoli shazoval kvalitu původního tria Jazz&More!)

Shauli Einav se sice v roce 1982 narodil v Izraeli, ale 7 let působil s úspěchem na newyorské jazzové scéně a nyní přesídlil do Paříže. V roce 2010 okouzlil americkou kritiku albem „Opus One“, v loňském roce vydal dokonce dvě CD: „A Truth About Me“ a s legendou Donem Friedmanem „Generations“. Dlužno však dodat, že v Trutnově zazněly nikoli jeho kompozice, ale Marinčáka juniora. A ten navíc prokázal i nesporné kvality jako instrumentalista – dokonce si troufám tvrdit, že dlouho jsem neslyšel na našich pódiích tak nadějného mladého jazzmana!

Všech osm kompozic, které kvartet zahrál (např. „Sad Evening“, „Take It Easy“, Last Moment“, „I Need You“), nepostrádalo výrazný melodický motiv, riffy z rodu pořádně ostrých hřebů, nápaditá, gradovaná sóla a spolehlivý rytmický puls s občasnými erupcemi neobyčejné zpěvnosti Marinčákova kontrabasu. Také bubeník se blýskl parádní sólovou jízdou. Hlavní tíhu v sólových chorusech nesli ale samozřejmě oba frontmani. Einavův tenor byl sytě zabarvený, emočně odstíněný v plné výrazové šíři, dokázal pohladit i udeřit, ale obešel se bez oněch vypjatých šroubovnic, takže z jeho nástroje se neodvíjely nekoneční hadi. Evidentně se přiklání víc k funkovějšímu frázování, v baladách blíže k bluesovému feelingu. Zato sopránka zněla téměř jako klezmerově rozdivočelý nebo lamentující klarinet, a tento zvuk svou cizokrajnou jedinečností působil velmi vzrušujícím dojmem. Marinčák si do kytary narouboval to nejlepší z odkazu Wese Montgomeryho a Granta Greena, není mu cizí ani fusion nebo Methenyho či Frisellovo hledačství, a navíc na mne působil jako vyzrálý muzikant, který ví, kam se ubírat. Smekám před vámi, mladíku!

Lepší jazzový večer jsem si nemohl přát… (A to i s vědomím toho, jaké lahůdky mi letos ještě Jazzinec v Trutnově přichystal!)

Foto: Miloš Šálek

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..