Do modra zjazzované šansony
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.5Overall Score

Každý zajisté zná francouzskou zpěvačku Edith Piaf, zatímco šansoniérka Barbara je nám prakticky neznámá. Přitom tuto písničkářku (vlastním jménem Monique Andrée Serf) objevil v polovině padesátých let Jacques Brel a Georges Brassens, to jí bylo šestnáct, a dotáhla to až k Řádu Čestné legie, který obdržela od francouzského prezidenta v roce 1988. V jejích písních se odráží válečná zkušenost židovské dívky, jež se musela pět let skrývat, a přitom ji sexuálně zneužíval vlastní otec. V loňském roce do pokladnice repertoáru těchto dvou šansoniérek pohnutého života sáhl francouzský jazzový soubor MURIEL FALZON QUARTET a natočil ve vlastní režii své debutové CD „BLEU MÔME (Entre Piaf et Barbara…)“.

Muriel Falzon (ročník 1978) patří k největším vokálním talentům současné jazzové Francie. Vlastní kvartet založila v roce 2006, když předtím zpívala v bluesové formaci Picolat. Na albu „Bleu Môme“ ji doprovází trojlístek znamenitých instrumentalistů: pianista Sébastien Falzon (také autor veškerých aranží), kontrabasista Michel Altier a bubeník Vincent Calmettes. Ve třech skladbách pak ještě hostuje saxofonista Vincent Mascart. Nahrávka vznikla v proslulém studiu La Buissonne v Pernes-les-Fontaines (nedaleko Avignonu), nejstarším a nejfrekventovanějším jazzovém studiu ve Francii.

600x600Album o délce více než 47 minut skrývá deset tracků – čtyři cover-verze písní Piaf, šest od Barbary. Ty od Edith Piaf jsou po jazzové stránce nadupanější. Úvodní „La Foule“ je výhradní stavební záležitostí zpěvaččina tvárného, sytého a rejstříkově i výrazově proměnlivého hlasu. Instrumentalisté zde nemuseli nijak exbibovat, stačilo, že vytvořili hutný spodek, aby vás skladba pohltila. Slavnou „Padam“ napumpoval kvartet vypjatým hard-bopem, dokonce s občasnými free-jazzovými výstřel(k)y, kde pouze v refrénu poznáte, o jak slavný hit jde, ale to není ani podstatné, neboť vás vzápětí smetou sóla pianisty a bubeníka. Nejdelší položkou alba je šest a půl minutová adaptace „L´accordéoniste“, ve které jazzoví muzikanti zachovali šansonovou dramatičnost, přičemž vás četné dynamické i výrazové proměny nenechají vydechnout, aby vše pak korunoval vynikajícím sólem pianista. „Sous le ciel de Paris“ v sobě opět spojuje valící se hard-bop s něžně tekutým šansonem, exceluje znovu sólující piano a výbušná rytmika.

Barbařiny písně jsou většinou komornější. Ale i v jejich případě si náročný jazzofil přijde na své. „Les Insomnies“ se vzpíná ze staccatových základů, vokál je bohatě odstíněný a rozpínavý širokým rozsahem, v polovině zazní osvěžující sopránsaxofonové sólo. Hard-bopově pojatá pecka „Au bois de Saint-Amand“ skrývá erupci scatu a sólo tenorsaxofonu. V baladické jazzůvce „Gottingen“ vykvete nádherné kontrabasové sólo, rozněžněle jímavá balada „La Solitude“ v závěru cituje Ellingtona, v šansonově pojaté „Dis, quand reviendras-tu?“ překvapí až barokně zabarvené vokální kolorování a evansovské piano. Závěrečná píseň „Mon enfance“ si vystačí jen s klavírním doprovodem – tady se pak naplno projeví výrazové bohatství jazzového zpěvu Muriel Falzon.

Debutové album Muriel Falzon Quartet „Bleu Môme“ patří k horkým favoritům na francouzské Vokální album roku. Zaslouženě.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.