Apokalypsis lepší než Officum!
zvuk
hudební úroveň
obal desky
5.0Průměrné skóre

Se závěrem roku 2013 přišla do našeho jazzového světa Apokalypsa! Může za to DAVID DORŮŽKA TRIO a TIBURTINA ENSEMBLE, kteří se na albu „APOKALYPSIS“ (Animal Music) pokusili spojit současný jazz se středověkými duchovními zpěvy!

Tiburtina Ensemble je sedmičlenný ženský vokální soubor, který založila Barbora Sojková v roce 2008, interpretující gregoriánský chorál a středověkou polyfonii. Nevyhýbá se ani soudobé hudbě, v které se pohybuje také saxofonista a basklarinetista Marcel Bárta, takto člen Dorůžkova tria. Vedle Bárty a kytaristy Davida Dorůžky zde hraje také bubeník a perkusista Martin Novák. Proto bylo asi jen otázkou času, kdy se tito protagonisté na obou hudebních pólech potkají a zkusí něco podobného, jako Jan Garbarek a Hilliard Ensemble v již legendárním projektu „Officum“.

tiburtina-ensemble-and-david-doruzka-trio-apokalypsis

Jejich společná nahrávka vznikla na hradě Zvíkov, a to během dvou dnů na počátku prosince, takže hudba i zpěv zní akusticky velmi prostorově, zaobleně, chvílemi až mrazivě mysticky. Nejpatrnější je to u bicích a perkusí, jež jsou slyšet až hmatatelně izolovaně, jako by z jiného prostoru. Zpočátku mi to vadilo, ale v průběhu poslechu jsem si nejen zvykl, ale zjistil jsem, že takto vlastně vzniká jakési hluboké, místy rozechvělé napětí, přecházející dokonce v děsuplný pocit. A proč taky ne, když spojujícím tématem je Apokalypsa! Téma biblického Zjevení sv.Jana obsahuje také španělský rukopis Codex Las Huelgas ze 13.století, a právě z něho byly na album příslušné písně vybrány Barborou Sojkovou, uměleckou vedoucí Tiburtina Ensemble.

Album „Apokalypsis“ obsahuje na ploše více než 65 minut 18 skladeb. Základem většiny z nich je raná vokální monofonie (jež občas přechází v polyfonii), kterou podmalovávají, dokreslují a rozvíjejí jazzoví instrumentalisté. Mnohdy nejde ani tak o jazz, jako o soudobou vážnou hudbu nebo naopak středověkou. Dorůžkova akustická kytara totiž často zní jako loutna, naopak Novákovy bicí burácí jako u Xenakise a Bártův tenorsaxofon a basklarinet zase ohmatává sónická zákoutí free-jazzu, zatímco sopránku hraje lyricky barevně a melodicky (podobně jako Garbarek).

Nebudu vás zahlcovat sáhodlouhými latinskými názvy skladeb, není třeba rozebírat každou zvlášť, aby bylo jasné, že v tomto albu se skrývá hudební projekt, u nás ojedinělý. A ve světovém kontextu patří k těm nejzdařilejším. A dokonce si troufám tvrdit, že lepším než v případě již zmíněného Garbarkova projektu „Officum“. Garbarek se totiž snaží vstupovat do každé písně a ne vždy je to výrazově adekvátní a umělecky přesvědčivé, protože se občas ztrácí náboj, a to nemám na mysli jen ten duchovní. Kompletní Dorůžkovo trio a vokální ansámbl pospolu znějí pouze v osmi případech, v těch ostatních deseti se střídají, přičemž třikrát zní pouze zpěv (a to také jen jeden nebo dva hlasy). Instrumentalisté hrají též osamoceně, a to nejen jako trio, ale blýskne se zde sólově především Dorůžka („Interlude I.“) a Novák („Interlude III.“). To je důkazem jejich tvůrčí zralosti, neboť veškerý svůj interpretační um podřídili citlivému uchopení témat, čímž dosáhli výrazové tvárnosti a umělecké opravdovosti. Přitom výrazová a dynamická škála takto uchopené duchovní hudby je, zdá se, nevyčerpatelná – od meditativních nálad až po navýsost experimentální free-jazz-rockovou erupci, v níž Dorůžka drásá dokonce elektrickou kytaru („Canticum Benedictus es, Domine, Deus“).

Závěrem bych chtěl varovat před poslechem ve sluchátkách: Pozor, mohlo by vás to opravdu intenzivně zasáhnout!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..