Další z crossoverových projektů Filharmonie Hradec Králové zazněl 12.února na její domovské scéně. V abonentní řadě Mezi proudy se tentokrát filharmonici spojili se zlínským souborem F-Dur Jazz Band a s hostující pěveckou hvězdou Bárou Basikovou. Jak patrno, zazněla fúze symfonického zvuku s velkokapelovým jazzem, a to především v jazzových standardech a popových hitech.
Bára Basiková zpívala z listu, uzpívala co bylo třeba, ale jejím největším přínosem pro tento koncert byl fakt, že svým věhlasem přilákala do hlediště početnou návštěvu. V jejím případě ani tak posluchačů, jako diváků. A po koncertě také vášnivých diskutérů na téma její šaty, účes a tak podobně, hlavně mezi ženskou částí publika.
V souboru F-Dur Jazz Band, který na naší jazzové scéně působí již od roku 1994, hrají znamenití instrumentalisté, vesměs symfoničtí hráči ze Zlína. Jejich záliba v jazzové a funkové hudbě je dovedla na pódia nejen v našich luzích a hájích, ale též v zahraničí. Z jejich řad také vyrostly dvě výrazné pěvecké hvězdy: Zuzana Sapárová a Roland Hamaj. Ti by utáhli bez problémů celý večer. Jen nejsou holt tak známí jako Basiková…
Úvod obstaral velmi šťastně Petr Iljič Čajkovskij. Ukázka z jeho baletní svity „Louskáček“ nejdříve zazněla v původní symfonické podobě, poté již ve spojení obou těles také v aranži Duka Ellingtona. Slavnou píseň „Filthy McNasty“ Horace Silvera pak zazpívala Zuzana Sapárová, a myslím si, že by se za takový výkon nemusela stydět ani Dee Dee Bridgewater. Roland Hamaj, maďarský Slovák s italskými předky, pak vystřihl starou sinatrovskou swingovku „Chicago, That Toddlin´Town“. Standard Cole Portera „Night And Day“ zazněl v moderním jazz-rockovém kabátě kapely Chicago, hradečtí filharmonici i zlínští jazzmani zahráli na jedničku, Bára Basiková ale nijak neoslnila. Ellingtonovka „Caravan“ byla pojata opět a´la Chicago a Sapárová svůj part odzpívala s přirozenou živočišností – ostatně, jak u ní bývá zvykem. Nechyběl ani její vrcholný majstrštyk, kterým mi vyrazila dech už někdy před deseti lety, kdy jsem ji slyšel poprvé, a to „It´s Oh So Quiet“ od Björk. Roland Hamaj pak nezapomněl ani na italské songy, zpívané až operní italštinou, jež si vlastně původně dělaly před půlstoletím srandu z amerického jazzu, až se staly samy jazzovými standardy: „Tu vuo´fa l´americano“ a „Mambo Italiano“. Bez dechové sekce zazněla nádherná balada Diany Krall „The Look Of Love“ a v podání Sapárové, aby se pak všichni protagonisté skutečně blýskli plnokrevným provedením Bernststeinovy skladby „Cool“ z West Side Story – dokonce došlo i na parádní sólové chorusy. Vlastně ne všichni protagonisté – Basiková nastoupila až poté, a neslaně nemastně odzpívala skutečnou pecku mezi peckami, „Fever“. Zvolila si baladičtější podobu, v jaké ji zpívala Sarah Vaughan, a nic jí z toho nakonec nevylezlo. A to jsem se tolik těšil! Naštěstí mi vrátila náladu opět Sapárová, a to ve „Feeling Good“, svým vokálním výkonem srovnatelná s Ninou Simone. Hamaj se zhostil americko-kubánské popovky Glorie Estefan „Conga“ se ctí, stejně tak rozpáleni jazzmani a symfonici. Závěr celého koncertu patřil – jak jinak – Sapárové a jejímu uchopení hitu „Skyfall“ z repertoáru současné britské superhvězdy Adele. V očekávaném přídavku pak všichni zúčastnění rozparádili sebe i publikum reprízou „Night And Day“.
Vydařený večer, velmi umně sestavený, takže si tam to své mohl najít každý. Já oceňoval skutečně bezchybně fungující spojení obou hudebních těles, jež řídila živoucí dirigentská taktovka Stanislava Vavřínka. A samozřejmě vokál Zuzany Sapárové. Jsem přesvědčen, že tento crossoverový projekt Filharmonie Hradec Králové těží z toho nejlepšího napříč žánry – otázkou zůstává, zda dokáže také přilákat tuctového posluchače, navyklého hudební sterilitě v rádiu a televizi. O probuzení zájmu o jazz nebo vážnou hudbu ani nemluvě. Každopádně klobouk dolů před snahou!