Asturias - velkolepost hudební krajiny
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.4Průměrné skóre

„Proč by Asturie nemohla mít svůj velký operní dům? A proč by třeba Royal Philharmonic Orchestra v Londýně nebo Symfonikové z Chicaga nemohly někdy hrát naše skladby?“ ptá se skladatel JUAN CARLOS CASIMIRO z Asturie, malé provincie na severu Španělska. Převážně hornatý kus země je však kulturně spjat s Galicií, jejíž hudba vyrůstá nejen z keltských, ale také raně křesťanských kořenů, takže je výrazově velmi bohatá. Jenže Asturie zůstává doposud poněkud ve stínu Galicie. To se snaží změnit právě Juan Carlos Casimiro.

Ačkoliv se Casimiro narodil v Madridu, od roku 1992 žije v asturijském správním městě Gijónu, kde je profesorem kompozice na tamní konzervatoři. Proslavil se především hudbou pro film a divadlo a vede dokonce sonární kurzy na Berklee School v Bostonu. Na sklonku loňského roku vydal na místním labelu Fase Cuatro CD „Asturias – Sinfonia natural“, obsahující stejnojmennou kompozici, ve které „zní hlas lidu Asturie, který zpívá svůj vlastní příběh“, jak se vyjádřil sám skladatel.

600x600„Asturias – Sinfonia natural“ je čtyřvětá symfonická skladba ve formě oratoria, tudíž pro velký symfonický orchestr, sbor a sólisty, trvající 27 minut. Orchestrálního a sborového partu se na výtečnou zhostil Orquesta Sinfónica del Principado de Asturias a jeho smíšený sbor, sólisty zde byli sopranistka Inmaculada Lain a hráč na tradiční asturijské dudy „gaita“ Flavio R.Benito.

Úvodní „Obertura en Re Mayor“ je vystavěna na plném zvuku, v němž hymnicky burácí orchestr a ženský sbor. Z této hmoty se střídavě vylupují až nebeský soprán a dudy, jež stírají hranice mezi fyzickými a duchovními světy. Velkolepost asturijské země nespočívá pouze v přemíře krásy krajiny, ale také v životní vyspělosti lidí, sevřených horami, přesto nekonečně otevřených jako moře. Zpěvaččin soprán je úžasně lehký, vzletný, zároveň nosný a citově nabitý. Dudy vykružují klenutou melodii, která tak získává keltskou příchuť. Sbor (pouze ženský) i sólisté plují po rozbouřených staccatových vlnách orchestru a občas se i vznesou až někam k mystickým výšinám.

„Poema sinfónico (Fantasía Minera)“ je poctou esturijským horníkům – vzhledem k hornatosti země bylo dobývání rud hlavním zdrojem obživy. Striktně mužský sbor zpívá starobylou píseň „Sv.Barbora požehnala nám“, orchestrální zvuk je sycen nejen ranou polyfonií, ale v jeho barvách lze slyšet i evokaci chrámových varhan. Kompozice je vůbec velmi členitě a dramaticky vystavěna.

Třetí věta, „Treno (Lamento por la ausencia)“, vyjadřuje emoce ze ztráty milovaného člověka i transcendenci naděje v nesmrtelnost ducha. Sopranistka Inmaculada Lain vyzpívává jakousi tradiční pohřební píseň, zatímco orchestr se zesílenými perkusemi a ženský sbor s obrovskou expresivitou zahušťují dramaticky klenutý hudební tok.

Finále v podobě „Panegírico (Canción a la tierra)“ představuje skutečné vyvrcholení oratoria, neboť ve zhuštěné formě a s verdiovskou monumentálností vyjadřuje esenciální hymnus Asturie, opravdovou oslavu tohoto kousku země a jeho obyvatel. Nad plnokrevným zvukem orchestru a smíšeného sboru se vznášejí dudy, nositelky hlavní melodie – Flavio R.Benito je právem považován za největšího mistra asturijských dud gaita.

Teď ještě zbývá, aby tuhle velkolepou hudbu slyšeli v tom Londýně a Chicagu…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..