4Na obřím celosvětovém turné dlí v tomto roce rumunská dechovka punkové síly FANFARE CIOCARLIA. Začala v NewYorku, končit bude v Japonsku. Mezitím se zastavila i v Praze, Brně a 4.února také v Trutnově. „Píseň skřivana“, jak zní název tohoto romského souboru z Rumunska v českém překladu, by ve sci-fi moderním Společenském centru UFFO smetl i nadupané gladiátory ve volném stylu, včetně mistra světa, kteří tady v Trutnově hodlají také vystupovat. Když jsem vyšel po koncertě ven, měl jsem pocit, že ony proslulé skulptury šelem před areálem ožily… připraveny ale před tuctem vesničanů s dechovými instrumenty utéci!

Fanfare Ciocarlia přitom ještě v roce 1996 nikdo neznal. Tahle typická balkánská dechovka hrála na pohřbech, svatbách, tanečních zábavách, dožínkách v jedné bohem zapomenuté vesnici kdesi v Moldavii, severovýchodní části Rumunska. Jenže před těmi 18 lety do mlhavého údolí s prašnými cestami, po nichž se proháněla hejna kejhavých hus a koňské povozy přispívaly k ekologické čistotě ovzduší, zabloudil německý hudební nadšenec bartókovského ducha Henry Ernst. Ten tuhle dechovku slyšel na nějaké zemědělské oslavě a o rok později již triumfovala na přehlídce Womad. Postupně tenhle romský soubor získal příznivce doslova na všech kontinentech, včetně fanoušků punku, jazzu a funku.

V trutnovské UFFO dne 4.února samozřejmě tihle skřivánci zahráli i skladby z jejich nového alba „Devil´s Tale“, jako např.“Quattro Cicci“ a „Leezard´s Lament“, ale protože jim chyběl kanadský kytarista a´la Django Adrian Raso, se kterým zmíněné album natočili, více než gypsy-swing zněl jejich domovský balkánský šraml, řízný v ďábelských (nebo ďáblových?) staccatech a ostrý jako miliony žiletek, na kterých dobrovolně válíte sudy. Už rytmický podklad, jenž zároveň slouží jako jíška do pikantního guláše, posluchače smete z povrchu čecháčkovsky hudebního reálna bez chuti a zápachu: dvě tuby plus barytonová a tenorová horna. Tenhle zabijácky robustní čtyřlístek je oděn symbolicky do černého roucha a odlišuje se tak od červené přesily. Tu tvoří čtyři trubky, dva altsaxofony, hráč na velký buben a perkusista. Tihle živočichové však dokáží vystřihnout i jazzovou klasiku – důkazem toho budiž ellingtonovka „Caravan“ a svébytná předělávka Gershwinovy „Summertime“, která se zařezávala do masa stejně, jako ta psychedelická od Janis Joplin s Big Brother And The Holding Company. A aby toho nebylo málo, tak svobodný duch šedesátých let ožil naplno ve svérazné poturečtělé adaptaci hitu Stepního vlka „Born To Be Wild“ z filmu Jízda. A aby mne osobně pak odvařili totálně, tak zařadili jednu z nejkrásnějších romských písní všech dob, emocemi drtivou baladu, v níž je úplně všechno o jejich duši: „Lume, Lume“ (Světe, světe). I s patřičně kvílivým saxofonovým sólem, za který by se nemusel stydět ani Ornette Coleman.

A víc už o tom koncertu nelze psát. Na to už slova nestačí.

1Snad jen povzdychnutí nad projevem toho našeho věčného čecháčkovství. Byl jsem nadšený, když pak v přídavku muzikanti sestoupili z pódia a hráli v tom kotli posluchačů, kteří byli evidentně v euforii. A tak přistála na čele jednoho muzikanta stovka. A když sňal klobouk, začali do něj nadšení posluchači házet bankovky a mince. Jako za starých šumařských časů… A tak mám v ústech přece jenom trochu pachuti, když jsem poté zaslechl slova o tom, že „to bylo od nich nefér ještě z nás tahat peníze, vždyť přece hrají za těžký prachy!“

Na to bohužel slova taky nestačí…

Autor foto: Alice Hrbková

 

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..