Nové studiové album multižánrového hudebníka Ondřeje Pivce nese název The Green Card Album. Jak vznikl název CD, jak je tentokrát žánrově laděno a na spousty dalších věcí jsme se ptali Ondřeje jednoho studeného, ale prosluněného newyorského rána během vánočních svátků.

Tvé nové album se jmenuje The Green Card Album, ve volném překladu tedy zelená karta cizince, která vypovídá o oficiálním usídlení ve Spojených Státech. Je to myšleno schválně jako narážka? Jak vlastně vznikl název desky?

Ondřej: V podstatě ano (smích). Vzniklo to vlastně tak, že jsem se nejdřív domluvil s hudebníky, se kterými jsem chtěl album natáčet, kteří ale pak odjeli na koncertní šňůry se slavnými osobnostmi, takže nikdo neměl čas.  Nakonec se mi podařilo desku natočil s většinou z nich, celý proces jsme ale museli posunout o dva měsíce později. Bylo s tím vším strašně moc práce, takže jsem úplně zapomněl, jak se album bude jmenovat. Najednou bylo už všechno hotové, dělaly se korektury obalu, finalizovalo se, CD šlo do lisu, a já jsem neměl název. Měl jsem různé nápady, ale všechno mi to připadalo moc lámané přes koleno, že tomu přiděluji falešný význam, který to mít nemá. Nakonec mě napadlo tohle, přišlo mi, že to sedí nejvíc.

Zelená karta asociuje mnoho věcí, především asi to, že jsi přistěhovalec.

Ondřej: Já hlavně doufám, že až se jednoho dne někdo bude probírat mojí tvorbou, a podívá se, co jsem vlastně dělal, a někde vyštrachá moje první americké album a podívá se na něj, tak se zasměje tomu názvu, má to být spíš vtipné, než filozofické.

Album bylo natočené v Americe. Je tomu tak vlastně poprvé, co jsi natáčel celou desku za oceánem?

Ondřej: Ne tak úplně, už jsem tady nahrával dvě alba. Jedno z nich nebylo moje vlastní, a to druhé jsem natočil nečekaně, když jsem byl s kamarádem Tomášem Hobzkem poprvé v New Yorku (Overseason, 2008), většinou jsem ale nahrával s českými muzikanty. Tohle je první album, které jsem natočil jen s americkými umělci.

Jaký je tentokrát hudební koncept alba, jaké styly v něm převládají?

Ondřej: Momentálně toho dělám hodně ve více hudebních žánrech, dřív jsem se věnoval jen jazzu, ale teď  je toho mnohem víc, hlavně gospel a r´n´b, a v podstatě hraju i popík. Takže jsem u své profilové desky chtěl, aby reprezentovala, čemu se věnuju. Nechtěl jsem ale, aby to vyznělo jako změť, aby konceptem bylo jen to, co všechno rád hraju, a myslím si, že jsem protáhl linku napříč styly, takže to všechno hezky splyne dohromady. Je to také poprvé, co mám na desce zpěváky, přibližně polovina věcí je zpívaná.

Dá se tedy album album nějak zařadit, když se dotýká více žánrů?

Ondřej: Je to něco mezi jazzem, gospelem a r´n´b. Myslím si, že nic nevyčnívá, a ukazuje hudební polohu, ve které se právě nacházím.

Podle čeho jsi vybíral spolupráci s hudebníky na albu? Měl jsi v hlavě už myšlenku, do které zapadl konkrétní člověk a hlas nebo nástroj?

Většinou ano, se všemi jsem již v New Yorku hrál při nějaké příležitosti nebo zpěváky jsem již doprovázel v jejich vlastních projektech, a tak jsme si v podstatě vyměnili role. Mám to velké štěstí, že mám za kamarády špičkové muzikanty. Ještě jsem tedy nikdy neměl možnost, že bych si najal studium, sehnal partu muzikantů, a vymyslel celou věc přímo ve studiu, protože je to šíleně nákladné, a dělají to slavné rockové kapely, které mají vlastní studio nebo peníze.  Ale jednoho dne to vidím tak, že když na to bude dostatek financí, půjdeme tak na dva týdny bydlet do studia a vymyslíme spoustu hudby.

Dá se například s gospelem také jammovat? Jamming je obvyklý spíše v jazzu..

Když se tvoří, tak nezáleží příliš na typu hudby, ten proces vždycky musí nějakým způsobem proběhnout. Vždycky si musíš třeba s někým sednout nebo ty sám, a začít vymýšlet, psát to na papír nebo nahrávat, takže to se neváže k hudebnímu stylu. Nemyslel jsem to tak, že bysme rovnou šli do studia, a začali hrát. Práce na téhle hudbě mě strašně baví, protože  spočívá v něčem jiném – když něco nezní dobře, tak se nad tím různě laboruje, může se to dát pryč, a má to větší produkční hodnotu, je tam mnohem víc vrstev. Předělal jsem song Crazy In Love od Beyoncé, kde jsme při míchání vrstvili až padesát stop. Je to jako malovat obraz, na který nahlížím ze všech stran, přídávám nános nebo když se něco nepovedlo, zamázne se to něčím jiným. Je to taková větší koláž.

Za produkcí alba stojíš tedy jen ty sám? A jaká byla vizuální představa coveru desky?

Přesně tak, produkoval jsem to já. A poprvé jsem také neměl žádnou představu o coveru. Hlavní fotku udělal Ryuhei Shindo, který také skvěle zdokumentoval i dění při nahrávání. Přebaly alb pro [vydavatelsví] Animal Music dělá Studio Najbrt, což je vždycky dobrá práce, takže já do toho moc nemluvím, protože bych také nechtěl,  aby mě grafici radili s tím, jak hrát a natáčet. Já netrval ani na tom, aby na coveru byl můj obličej, nicméně Petr Ostrouchov [majitel Animal Music, na kterém vyšla všechna Pivcova alba], navrhl, že by bylo dobré, aby bylo album rozpoznatelné. První výběr fotografie mě spíše vyděsil a vůbec se mi nelíbil. Nakonec to ale předělali tak, že se to povedlo, jak vnitřek alba, kde jsou další fotky, myslím, že je to povedené. Už se těším, až mi přijdou od Petra dvě krabice plné cédéček.

Jak dlouho trval celý proces práce vzniku alba od tvoření až po nahrávání?

Začal jsem to dávat dohromady v létě, a začali jsme zkoušet vlastně až v říjnu. Měli jsme asi pět zkoušek, protože tam mám i dechovou sekci, se všemi jsem musel nacvičovat. Nahrávání zabralo dva dny s kapelou, tři dny se zpěváky, a potom jsem výsledek míchal asi šest dní. I s postprodukcí a dotáčením kláves to bylo asi dvanáct dní. Nahrávání bylo efektivní i za krátkou dobu, věděl jsem, že všechno bude muset být do detailu promyšlené, aby bylo co nejmíň starostí, když se objeví nějaký zádrhel. Všechno klaplo, ale bylo to hodně náročné, první natáčecí dny jsme byli ve studiu až devět hodin v kuse. To je obrovské vypětí, protože jsem zároveň i dirigoval muzikanty.

Kolik hostujícíh hudebníků jsi nakonec dal dohromady?

Celkem jedenáct, což čítá basistu, bubeníka, dva kytaristy, tři dechy, čtyři zpěváky, mě a dva inženýry, kteří dělali náběry a míchání. Spolupráce je zajímavý mix národností. Basista je z Běloruska, ale hraje jako černoch, a je to výborný kamarád odnaproti. Kytarista je kanaďan, zpěváci jsou američané.

Těšíme se na výsledek! Pověz nám ještě o tom, co v tuto chvíli děláš v New Yorku.

Momentálně vedu dva sbory v Harlemu. A v poslední době jsem se zase vrátil ke hře na klávesy, piano a syntezátory a baví mě doprovázení zpěváků, což mě dříve nebavilo.

Otázka na závěr, chystáš se zaletět zase do České republiky?

Vypadá to, že bych mohl přiletět na jaře v dubnu, protože moje maminka se bude vdávat, a zároveň budu slavit narozeniny.

Děkujeme za rozhovor :)

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*