Když jsem s oblibou v uplynulých letech poslouchal onu senzační řadu kompilací DJ Marka Farina pod vtipným názvem „Mushroom Jazz“ (počínaje rokem 1997), říkal jsem si, kdypak se u nás objeví nějaká electro-jazzová formace, která ale nebude čerpat ani tak z jazz-rocku 70.let (tak, jak tuto fúzi definovaly Weather Report, Return To Forever či Mahavishnu Orchestra) jako z tzv.neworského downtownu, jehož jazzovější odnož se sdružovala kolem klubu a vydavatelství Knitting Factory (John Zorn, Elliott Sharp, Derek Bailey, Dave Douglas, Marc Ribot). A ejhle! V roce 2010 vyšel u Animal Music debut skupiny MUFF a přání se mi vyplnilo.
Tato formace byla sice založena již v roce 1999, ale zvláště v našich přikrčených podmínkách se všechno nové a neotřelé prosazuje obtížně. Jenže v okamžiku, kdy se sestava ustálila na silném trojlístku Marcel Bárta (tenor a sopransax, basklarinet), Jakub Zitko (Rhodes piano, hammondky, analogové klávesy, samply) a Jiří Šimek (elektrická kytara, efekty), doplněném výrazově bohatou rytmikou (baskytarista Pavel Vejnar, bubeník Roman Vícha), původně hard-bopový a free-jazzový sound skupiny MUFF se čím dál více „špinil“ elektronikou a dokonce prvky tzv.musique concrete, přičemž však získával i na undergroundově syrové přímočarosti, tvrdosti a sevřenosti, využívaje také určitých tanečních a rytmických klišé třeba z techna či drum´n´bassu. A tento duch se projevuje v plné síle na novém albu „MUFF Vol.2“, které vyšlo tentokrát (a vlastně logicky) u nonkonformních Polí5.
Album bylo natočeno ve studiu Faust Records u Míry Chyšky, na podobě nápaditého a nadstandardně zdařilého lepenkového obalu se podílel též kapelník Marcel Bárta. Z 11 kompozic, jež bez 2 minut hodinové album obsahuje, napsal podstatnou část (7) také on.
Všechny skladby se vyznačují umnou a efektní prokomponovaností s neočekávanými změnami a zvraty, jsou vystavěny všemi zúčastněnými muzikanty. Pokud se vyloupne sólo, není osamocené – ostatní jej obalují alespoň melodickou linkou, když ne přímo dalšími zvukovými vrstvami. Sóla v onom ustáleném smyslu slova se objeví pouze v pěti skladbách – v úvodní „Robotův den“ vypálí vypjaté sólo na tenora Bárta, v následující baladě „Návrat“ se skví gradující Šimkova kytara (a v doprovodu evokuje tu z Twin Peaks), v hutné a groovově hypnotické kompozici „Manzarek“, již pravděpodobně napsal Jakub Zitko jako poctu Ray Manzarekovi, od jehož kláves vzešly The Doors, vypálí sólo opět kytarista a v závěru free-jazzový tenorsax, v „Mr.Elektric“ dojde na sólo bicích a v závěru také na sampl projevu komunistického potentáta ke studentům, vyzdvihující potřebnost učňovské mládeže, Zítkův „Joe“ skrývá tenorsaxofonové sólo, jež celou kompozici vygraduje, v závěru pak krátce zasóluje také kytara (že by a´la Satriani, proto Joe? Nebo Zappův Joe´s Garage? Nejvíc mi však kytarový zvuk připomíná Ry Coodera…). K vrcholům alba řadím především „Město“ se scratchingovými samply, s chadimovskou kytarou a hypnotickým rytmem, s nepřetržitě udržovaným napětím a překvapivými, v žádném případě neočekávatelnými momenty. Také Zítkův nejzářnější příklad skladatelského umu pod vtipným názvem „Rosemary má zrcátko“ je podobně neuchopitelná, prošpikovaná neotřelými nápady a zneklidňujícími samply, mistrně vystavěná koláž, zakončená minimalistickou figurou. MUFFAlbum vrcholí Bártovou skladbou „Sweet Loser´s“, s hutným, valivým spodkem, nad nímž houste souzvuk tenoru, kláves a kytary, avšak odlehčená hravými předivy bicích, s výraznými hammondkami v kontrapunktu, s mužským hlasem, který v závěru, kdy hudba umlkne, přejde v klasicky hospodský mumraj.
Rád ještě dodávám: Další kandidát na Desku roku!