Nedávno se do Spojených států, do jazzové mekky New Yorku, přestěhovala z Říma italská zpěvačka CINZIA SPATA. Odborný hudební tisk se o ní a o jejím již dva roky starém albu „Into the Moment“ v jediném shodně extatickém momentě vyjádřil jako o „italské jazzové bombě“. Jeden renomovaný americký kritik dokonce napsal, že „od triumfálního vystoupení Anity O´Day na jazzovém festivalu v Newportu roku 1958 neslyšel tak excelentní vokální výkon s použitím hlasu jako nástroje…“!

SpataNejlepší jazzová zpěvačka v Itálii za rok 2011, autorka učebnice „Jazz Vocal Basics“ (mimochodem, vítězné knihy v soutěži Jazzit Awards o nejlepší jazzovou publikaci roku 2011) natočila album „Into the Moment“ pro italský label Dodicilune. Bylo to v pořadí třetí zpěvaččino album – to první, pod názvem „Felini“ (1988), nevzbudilo ještě mezinárodní pozornost, zato druhá deska „93 03“ se dostala podle uznávaného DJ Boba Parlocha do nejlepší čtyřicítky jazzových novinek roku 2005. Ve Spojených státech už jednou tato rodilá Siciliánka pobývala, a to na Berklee College Of Music v Bostonu (2010). Profesionální zpěvačkou se však stala již mnohem dříve, v roce 1981, a od roku 1983 také vyučovala v Římě moderní techniky jazzového zpěvu.

Z různých spoluprací (Marc Copeland, Steve Swallow, Ron McClure, Donny McCaslin, Lester Bowie, Tony Scott, Danilo Rea, Kurt Rosenwinkel, Chris Taylor atd.) ji nejvíce ovlivnil trumpetista Kenny Wheeler. Jeho novátorský způsob hraní a zvuk nástroje se na zpěvaččině hlase odráží nejprůkazněji. Její bravurní, nápadité uchopení hlasu jako rovnocenného nástroje vůči trubce (a potažmo saxofonu) evokuje nejen Anitu O´Day, ale ve vypjatějších pasážích dokonce free-jazzové amazonky Normu Winstone a Julii Tippetts. Cinzia Spata šáhla vesměs po známých i méně hraných jazzových kompozicích, jež se vyznačují signifikantní instrumentací nejen pro moderní jazz, ale také pro swing (např. „Tea For Two“ – právě s tímto standardem triumfovala Anita O´Day na již zmíněném newportském festivalu). Wheelerovskou příchuť dodává albu znamenitý trumpetista Ken Cervenka, s nímž se zpěvačka setkala v Berklee. Ostatně jako se všemi ostatními muzikanty, kteří se na natáčení podíleli – Davem Clarkem (bass), Yoronem Izraelem (bicí), Brucem Barthem (piano) a v několika skladbách hostujícím Georgem Garzone (tenorsax). Posuďte sami, jaké pecky Cinzia Spata společně s nimi interpretuje, a posadila tak jazzovou Ameriku na zadek: „Questar“ (Keith Jarrett), „My Favourite Things“ (Coltraneovo pojetí), „Falling Grace“ (Steve Swallow pro Garyho Burtona), „The Glide“ (Ralph Towner pro Oregon), „The Widow In the Window“ (Kenny Wheeler), „Soul Eyes“ (Mal Waldron pro Johna Coltranea), „Duke Ellington´s Sound Of Love“ (Charles Mingus) a „Very Early“ (raný Bill Evans). V nejdelší kompozici „Carlos“ (8 a půl minuty), nafunkovělé svižnůstce s dravou dechovou sekcí a ještě dravějším scatem, dokazuje Cinzia Spata, že je také umnou skladatelkou a aranžérkou.

„Nešla jsem do Ameriky z profesionálních důvodů, vždyť doma v Itálii jsem byla hvězdou první velikosti,“ nechala se slyšet zpěvačka. „Ale v New Yorku můžu jazz i dýchat.“

Držme jí palce, ať se tam časem neztratí…

 

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*