Narozen v Massachussetts, od roku 1995 žije v Pennsylvánii, kde je vůdčí jazzovou osobností, se kterou si zalétávají (či zalétávali) zahrát legendy jako Dave Liebman, Stanley Turrentine, Bobby Watson, Clark Terry a Al Grey, muzikant a pedagog, jenž od roku 2007 často působí ve střední Evropě, včetně Česka – mezi červnem 2011 až srpnem 2012 žil nepřetržitě v Praze a také vyučoval jazzový klavír na brněnské JAMU. To je SKIP WILKINS, který si vybral tři naše muzikanty z mladší jazzové generace, kytaristu Libora Šmoldase, kontrabasistu Tomáše „Kaštana“ Baroše a bubeníka Tomáše Hobzeka, aby s takto vzniklým kvartetem natočil jako lídr své v pořadí dvanácté album. To nese titul „CZECH DREAMS“, vzniklo ve Studiu Svárov, mícháno a mástrováno bylo v USA – ostatně jak už je zvykem v případě nahrávek, produkovaných Petrem Markem pro jeho label New Port Line. CD je opět „vymazleno“ i co se týče výtvarné stránky – svérázné fotografie Alžběty Jungrové jsou opravdu navýsost podařené!
SKIP WILKINS QUARTET podává na ploše bezmála 57 minut opravdu výkon z kategorie snů. A nejen českých. Všech jedenáct Wilkinsových autorských kompozic je však nějakým způsobem spjato s Čechami a především Moravou, a také jsou „Czech people“ dedikovány. Zvuk kvarteta v několika skladbách obohacují hosté Rostislav Fraš s tenorovým a sopránovým saxofonem (s ním již Wilkins – a jeho mezinárodní kvintet – natočil, a to díky Českému rozhlasu, album „Frýdlant Nights“, jež zachycuje jejich vystoupení v srpnu 2009 na Letní jazzové dílně ve Frýdlantě) a nadějná zpěvačka z Moravy Marie Puttnerová.
Album „Czech Dreams“ má navzdory své vzácné vyrovnanosti dva vrcholy, ale k těm se ještě dostanu. V úvodním tracku „Musíme“ slyším Janáčka, obvzláště v klavírním sóle, a nebude to asi náhoda, neboť Wilkins tuto skladbu napsal pro přítele – rodilého Moraváka. Hostující Frašův tenor je také patřičně vřelý. Kytarista Šmoldas svůj part naopak velmi neobvykle staví a šperkuje, stejně tak bubeník Hobzek. Ten ostatně na celém albu hraje kongeniálně geniálně, abych se i já vyjádřil neobvykle a překvapivě, jeho hra je pestrá, a přitom neztrácí tep – bravo! Následující „Haven´t You…?“ (inspirované obligátní zdvořilou otázkou úředníka cizinecké policie) skrývá mistrně vystavěné, až bluesově naléhavé kytarové sólo a neméně znamenité klavírní sólo, jež je určující především pro gradaci skladby. Wilkins je po této stránce excelentním sólistou ve všech jedenácti případech. V expresivní „Nikdo neví“ tvrdí muziku eruptivní basa Kaštana Baroše, Šmoldasova kytara je také vypjatá, ale spíše svým neklidem, jakoby napjatými nervy, Hobzek to pak vše smete svým sólem. Protipólem je křehká balada „You Will Find It“ s gospelovými barvami, éterickým vokálem hostující Marie Puttnerové, spirituálovým klavírem a spirituálním basovým sólem. Následují „Noci v opeře“, věnovány přítelkyni Kristýně, s níž Wilkins chodil do Národního divadla na operní představení. Nad valčíkovým půdorysem se klenou nádherné west-coastové kantilény, ozdobené basovým a sopránsaxofonovým sólem. První vrchol, jak jsem se výše zmínil, představuje kompozice „Saša and the Tale Of the Freezy Queen“, inspirovaná Wilkinsovými přáteli z Lomnice u Tišnova, nadšenými muzikanty. Hobzekova rytmická figura (mimochodem jeho nápad) je prostě od pánaboha, ten s ní (myslím Hobzek) navíc ještě dále pracuje, zhušťuje ji či rozpíná – vzniká tak až fyzické napětí, v němž se obalují avantgardně znějící sóla tenoru a piana. Poté přichází odlehčení v podobě svižné be-bopovky „Vzhůru dolů“ se sólovými vizitkami všech členů kvarteta a pohodovky „Uvidíme“ (inspirace v další české frázi) v rytmu bossa-novy, s osvěžujícím Wilkinsovým sólem na melodiku a vokálem Puttnerové. Hard-bopovka „Proč ne? (Píseň pro Dašu)“ je věnována učitelce češtiny, s Kaštanovým bluesovým úvodem a poté s krátkými sóly všech protagonistů, která se proplétají, a celá ta skladba tudíž uhání jako s větrem o závod. Krátká balada bez improvizace „Didn´t Say“ přináší zklidnění, aby pak album vyvrcholilo v opravdové jazzové osmitisícovce pod titulním názvem „Czech Dreams“, jež je mistrně vystavěná, graduje a voní po slivovici!
Co říci na závěr? Snad jen to, že v krátkém čase vyšly na labelu New Port Line tři jazzové desky, které patří k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo – vedle alb Štveráčkova kvarteta a SoulMates mám na mysli právě toto!