Šmoldas, Charette a Hobzek - blízká setkání jazzového druhu
Takových desek, jaké natočilo toto trio, v našich luzích a hájích aby člověk pohledal!
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Průměrné skóre

Agilní label New Port Line producenta a „hýbatele“ jazzovým děním u nás Petra Marka vydal další „chutnou“ desku: „SOULMATES“ tria LIBOR ŠMOLDAS, BRIAN CHARETTE a TOMÁŠ HOBZEK. Všech devět tracků alba o celkové stopáži 48 minut bylo nahráno během jediného dne u Lukáše Martínka a Matouše Godíka ve Studiu Svárov, a to jako za starých časů – to znamená starou technologií přes analogový pult. Proto je jeho zvuk tak „vinylově plastický“, výjimečný!

Album otevírá opravdová soulovka „Diggin´Deep“, pracující taktéž s typickými odmlkami, jež znamenají v tomto případě nadechnutí, nikoli zalknutí, tak častá v soulových písních. Evokuje mi to vlastně černého hrobníka, který přestane na chvíli kopat, aby se mohl napřímit a utřít si pot z tváře. Varhany i kytara jsou patřičně nabluesovělé. Tady mi však nesedí bicí – jsou příliš tvrdá a neohebná, moc sem nezapadají. Jako by se Hobzek zatím pouze přizpůsoboval, aniž by ještě věděl, co má vlastně hrát. V následující svižné, nafunkovělé hardbopovce „Insane Asylum“, která střídá i bluesově zklidnělé sekvence, bubeník stále tápe. Naštěstí Charett tady hraje znamenitě, po svém, zcela jedinečně, se spoustou nápadů v proměnách SOULMATESdynamiky, barvy varhan i improvizačních mikrotémat, které by jinému hamonďákovi stačila na celé album. Bicí se začínají „chytat“ v parádní soulovce „Harlem Hostel“, jejich elastičnost, přilnavost a pestrý tep obohacují již beztak barevně a měkce bohatý zvuk Šmoldasovy kytary a vřelost Charettových varhan. První vrchol alba! V „Liquid Breakfast“ zní Šmoldas trochu jako Grant Green v 60.letech, jeho sólo má sice hlavu a patu, ale je nepředvídatelné a nechybí mu ani překvapivý smysl pro humor.

SoulMates_booklet_titul

Varhany v doprovodu střídají zabarvení, jejich sólo je zprvu melodické, posléze se mění v jízdu a´la Jimmy Smith. Bubeník zhusta používá perkusivních zvuků, a tak skladba patřičně graduje. Svižná „What?“ je opravdu v rytmu neodbytně kladených otázek (trio) a rychlých odpovědí (hostující dechy), přičemž se vedle varhan blýsknou v sólech Michal Wróblewski s altsaxofonem a hodně vypjatá trubka Miroslava Hloucala. Druhým vrcholem alba se mi jeví být bluesovka „Broken D Day“, s davisovským motivem, v níž kralují dvě kytary – vedle měkčí Šmoldasovy také naostřená kytara hostujícího Lukáše Martínka, které se střídají v sólech a skladbu zakončují dialogem. Bluesovou notu pohltí nervní funky v úvodu kompozice „Homerun“. Poté trio zvolní a Charett zavítá opět někam do mississippských vod. Balada „Portrait From Memory“ připomíná svým folkovým, až countryovým zabarvením Frisellovu hudbu, což Šmoldas ještě více připomene v závěrečné „Banana Boogaloo“, jež představuje opravdové vyvrcholení alba. Že by Šmoldas začal opravdu pokukovat po nezařaditelném a neuchopitelném velikánovi jazzové kytary Billu Frisellovi? A aby toho nebylo málo, tak se Charett blýskne rtuťovitě rockovým sólem a´la Keith Emerson!

Takových desek, jaké natočilo toto trio, v našich luzích a hájích aby člověk pohledal!

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*