Sešly se v neděli večer v paláci Akropolis davy milovníku arabské hudby? Opak je pravdou. Sál budil dojem, že se sešlo pár kolemjdoucích a místo davů u pódia čekal několik desítek lidí výjimečný a velmi osobní koncert.
Yasmine na sebe nechala hodinu čekat a místo drsné rebelky, agresivních tónu a světel v sále zavládlo ticho a tma… Sál se zastřel do husté mlhy – podobné té, kterou jsme se prodírali na koncert. V sále byla jen tma a v dálce zněl zvuk kytary. Zanedlouho se z intimního přítmí doprovázeného jemnými světly v pastelových barvách vynořila silueta nádherné a smyslné Yasmine a s ní i její (pro mě překvapivě) něžný – až andělský hlas.
Právě svým hlasem a (na normy arabské hudby až příliš) smyslným a odlišným projevem dala písni „Beirut“ – spolu s textem lyrického génia arabského světa – Omara El Zenniho zcela nový, velmi něžný až ukolébavkový, ale zároveň také emotivní a intimní rozměr.
Yasmine jsem ke svému vlastnímu údivu rozuměla, ale co je mnohem důležitější – i věřila každé slovo, které o svém milovaném Beirutu krásnou arabštinou s láskou, ale také obrovským smutkem a bolestí v hlase zpívala…:„Beirute, holubice, odkvetlá květino, jaké by to bylo neštěstí, kdybys´ zvadla..“
Píseň činí mimo zpěvaččina talentu tolik výjimečnou právě fakt, že se Yasmine Hamdan narodila v roce 1975 – přímo do nepokojů patnáctileté libanonské války ve které proti sobě byli poštváni křesťané, šíitové a sunnité. V té době nechybělo mnoho k totální destrukci celé země a její infrastruktury. To vše naplnilo nedělní koncert tím pro mne dech beroucím a slzy do očí vlévajícím kontrastem kdy Yasmine na jedné straně s láskou zpívá o zemi, kterou milovala, ale zároveň z ní musela odejít – zachránit si život a když se vrátila byla to úplně jiná, cizí země. Pohled na zničené domy a pusto jí naplňoval prázdnotou a pocitem, že nikam nepatří. To že ji to posílilo a nyní hrdě prohlašuje: „Není nic více osvobozujícího než nikam nepatřit.“
Mnohé diváky by mohlo pobouřit, že Yasmine věnovala maximálně dvě věty tomu, aby publiku sdělila o čem píseň je. Častokrát řekla jen název, což by se českému publiku mohlo zdát jako handicap. Hamdan to ale dělá úmyslně, nevadí jí, že publikum nevím o čem zpívá, právě naopak. Ani producent jejího alba neví o čem písně jsou, mohl by, ale nechce tím ovlivňovat svou fantazii. Pro Yasmine je to výzva, experiment, zda lidé z jejího projevu vycítí emoce a pochopí o čem zpívá. Sama to v rozhovoru pro britský deník The Guardian shrnula slovy :“Poznáš-li emoci, je má hudba pro Tebe.“
Mně osobně se Yasmine líbí nejvíce právě v těchto pomalých, smutkem, ale i klidem a láskou naplněných písních. Ne nadarmo říká, že nezpívá „zamilované cajdáky“, ale „vypráví lásku“.
To ostatně dokázala skladbou „Samar“ zpívanou okouzlujícím beduínským dialektem, písní, která je vzpomínkou na noc strávenou s jejím milencem. Píseň uvedla slovy „Just fantasize“ (Jen si představujte a sněte) a plynule na ni navázala další melancholií naplněnou písní „Shwaya, shwaya“ (Krok po krůčku/Pomalinku)
Celý večer byl věnován především jejímu prvnímu sólovému albu „Ya Nass“ což v libanonském dialektu znamená něco jako „Hej lidi, pojďte!“ je to věta, kterou se v arabštině oslovuje zástup lidí, dav, pobízí je tím ke konverzaci a navázání kontaktu. Celým jejím koncertem díky jejímu projevu a zboření oné pomyslné zdi mezi publikem a pódiem srdečným roztažením paží (náznak objetí) hned při příchodu vládlo právě tohle krásné „Ya Nass.“
Píseň Ya Nass je hlavní, undergroundovou avšak pro mě ne tou nejsilnější písní celého alba. Jedná se o zpěvaččinu re aranži kuvajtské písně z 60.let, která je jako jedna z mála té doby oproštěna rysů arabského „protest songu“, je plná humoru, ale zároveň je z ní stále cítit hořkost a atmosféra té doby. Pro Yasmine samotnou jsou právě staré, tradiční arabské melodie výzvou k tomu, aby na rozdíl od svých kolegyň (Nancy Ajdram, Nawal Al Zghoubi, apod.) zpívala pouze arabsky a nesnažila se zavděčit západu nějakými překlady a anglickými verzemi.
„Arabština je pro mne jako kus surového dřeva, nebo kamene, které mohu střídáním dialektů sochat a tvarovat. Je to sofistikovaná hudba plná čtvrt tónu a obtížných melodií, ale byla jsem hnána láskou ke svému jazyku a touhou oživit tradici.“ říká Hamdan v rozhovoru pro The Guardian.
Druhá polovina koncertu byla naplněna rychlými písněmi, které již trochu, ale přece měly co dočinění s Global undergroundem a pozorný posluchač mohl chvílemi podvědomě hledat i Natashu Atlas. Bylo to něco mezi mírným undergroundem a velice zbabělým rockem. Pastelové, studené barvy světel náhle vystřídala agresivní rudá, oranžová a odstíny té nejpronikavější žluté. Yasmine skákala, házela vlasy, rozhořčeně zpívala o bezpráví, násilí, zneužívání a týrání žen a dětí. Vše umocňoval její zpěv do dvou mikrofonů na ráz, jejich střídání, nebo pověstný kornoutek z dlaně, který velice zajímavě měnil její už tak velice výjimečný hlas. Vše doprovázel a doplňoval bubeník velice originální hrou na bicí. Měl jen málokdy v ruce paličky, většinou si vystačil s do klubka smotaným řetězem nebo arabskými penízky z šátku na břišní tance a tím umocňoval, ale zároveň i umírňoval zpěvaččinu zlost a skladbám dodal notnou dávku mystiky.
Splnil tento večer má očekávání? Rozhodně NE! Ba naopak- předčil je!
Čekala jsem totiž tradiční arabskou hudbu plnou typicky orientálních tónů, ale žádný oud, mizmar, darbuka, nai ani santúr se ten večer nekonali. Zpěv Yasmine Hamdan je kombinací polyfonie, hrou dialektů od beduínského přes egyptský až k levantinskému. Je to směs vášně, zlosti, touhy a snění. Jak říká sama Yasmine:“V 80. Letech bylo v naší hudbě vše, kus Indie, Asie i Blízkého východu, hudba ve mně kvetla a já ji potřebovala a toužila po ní, aniž bych chtěla a věděla proč.“
Přesně takový byl pro mě nedělní večer, na první poslech to nebyl šálek mého čaje. Yasmine předváděla všechna ta prvoplánová svůdná gesta, která jsou pro Evropana samozřejmá-až nudná, ale v arabském světe by způsobila a stále působí poprask.
Avšak, díky jejímu hlasu, emotivnosti a ladným pohybům rukama, které byly mnohem smyslnější než její outfit jsem ale nedokázala odejít a potřebovala jsem slyšet víc a nevěděla jsem proč. Stejně jako já ten večer v paláci Akropolis – ba ještě víc – hudební scéna potřebuje Yasmine Hamdan, která si za to, že je svá celým svým srdcem zaslouží MNOHEM více úspěchu a uznání.