Portugalsko jako evropská jazzová velmoc? A proč ne? To, že o portugalském jazzu víme tak málo, není obrázkem úrovně jazzu v této iberijské zemi, již známe tak akorát díky Wendersově filmu Lisabonský příběh či půvabným zpěvačkám srdcervoucího fado. Internetové radio EuroJazz před dvěma lety představilo portugalskou velkou neznámou prostřednictvím hudby z desek Pauly Sousy a Afonsa Paise, a to bylo široko daleko vše…


Důkazem nesporné vitality současného portugalského jazzu budiž nová hvězda této scény, basista MASSIMO CAVALLI, narozen roku 1969 sice v Itálii, ale již 17 let žije a hraje v Porugalsku. Za tu dobu hrál s každým, kdo v této zemi hudebně něco znamená, nezapomíná také na svou rodnou hroudu a též úzce spolupracuje s mladou polskou generací, etablující se převážně z krakowské líhně.

Pochlubil se mi také, že si zahrál s naším Emilem Viklickým a často na to vzpomíná, a to i proto, že díky němu objevil Janáčka. Na labelu None Sonanti vyšel vloni autorský debut Massima Cavalliho a na příští rok je plánován další albový počin pod jeho jménem.

Cavalliho debutové album se jmenuje „Varandas do Chiado“. Jde o onu známou kaskádu balkónů na náměstí v centru Lisabonu, kudy chodíval Fernando Pessoa a jež vždy bylo baštou kultury ve městě. V roce 1988 bylo z velké části zcela zničeno požárem a obnova (zničeno bylo na 18 budov!) se stala celonárodním veřejným zájmem.

Vedle kontrabasisty, lídra a autora veškerého hudebního materiálu Massima Cavalliho na albu hraje jeden z největších bubenických talentů v zemi Joel Silva, dále portugalský jazzový pianista č. 1 (a také zdatný akordeonista) Joăo Paulo Esteves da Silva a nejuznávanější itaský saxofonista (a též klarinetista) Francesco Bearzatti.
Hned od úvodního Intra víme, s kým a čím máme tu čest. Melancholie, vášeň, místy až filmová nálada neorealistických filmů, dynamické proměny, zvukomalba. Následující „Il Lung Viaggio“ (Dlouhý výlet) představuje první vrchol alba: emotivní nálada jako z Felliniho filmu Silnice, znamenitá sóla na piano a klarinet. Muzikanti se však cítí být jako doma i v blues, čehož je prvním pádným důkazem „Blues for Davide“ s nádhernými akordeonovými, klarinetovými a kontrabasovými vyhrávkami a sóly. Titulní kompozice je klasickou jazzovou baladou s tenorsaxofonem, kde navíc pan kapelník vystřihne jedno ze svých nejúžasnějších sól. „La Danza del Biondino“ je vášnivě taneční kus, inspirovaný klezmerem a tarantellou, s exaltovaně vášnivým sólem klarinetisty a akordeonisty, s výrazně pestrou hrou bubeníka, jež vyvrcholí perkusivní sólovou bouří.

Druhý vrchol alba! Balada „Sogno n.37“ (Sen č.37) s klavírním úvodem a poté s gradujícím tenorsaxofonovým sólem trochu uklidní emoce, aby Cavalliho kvartet mohl udeřit znovu! Nejzdařilejší položkou debutu budiž hned následující pecka „Free Four Three“, expresivní, výlet do hard-bopu a posléze též do avantgardy, s coltraneovským tenorem, výbušnou rytmikou a pianem v nervním kontrapunktu, to vše v neobvykle členité struktuře.

Video Cavalli

Úžasným drajvem se vyznačuje také přímočarejší, až s rockovým tahem zahraná „Sabrina“ s basovým antré a s gradovanými sólovými erupcemi hodně „zašpiněného“ tenora, piana a bicích.

Závěrečná skladba „Chuva Tropical“ (Tropický déšť) opakuje motiv z Intra, ale již méně melancholicky, postupně dochází k proměně v tango. Cavalli na album zařadil ještě bonusový track, a tím je „Marce Blues“ s expresivním tenorsaxofonovým sólem a s pianem, jež evokuje Hancocka v 70.letech, kdy ho slyšel na vlastní oči Silva, a rozhodl se tak věnovat jazzovému pianu.
Nezbývá už teď nic jiného, než netrpělivě čekat na druhé album. Tedy přece jenom můžeme ještě něco udělat – a to, pustit si tohle Cavalliho podařené první album znovu a znovu a znovu…

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*